Twilightsvet | twilightsvet.pise.cz

Jasper's sweet revenge

Odjížděli jsme z koncertu, který přišlo navštívit miliony fanoušků. Hned poté, co se má elektrická kytara rozezvučela a já zahrál svůj oblíbený akord, dav fanynek začal šílet. S naší novou hitovkou Gold salt a trochou alkoholu v krvi nebyl problém odehrát celý koncert bez přestávky. 

Opouštěli jsme Hyde Park, kde po našem koncertu probíhala nějaká celovečerní akce. Nasedli jsme na motorky a s hlasitým zavrčením motoru odjeli.

To, že v naší krvi bublaly litry alkoholu, nikomu nevadilo. Teď, když jsme byli slavní, jsme měli dost peněz na zaplacení případné kauce. Konečně jsme si mohli užívat života naplno a dělat si, co se nám jen zalíbilo. Napadaly nás opravdu šílené věci.

Proháněli jsme se po prázdných silnicích večerního Londýna. Měli jsme namířeno do motobaru, který jsme minulý týden slavnostně otevřeli. Jmenoval se stejně jako naše kapela – Hundread Bears. Byl to takový malý dárek pro Joshe od zbytku kapely. Teď to bylo místo, kde jsme trávili všechen svůj volný čas.

Vzadu, tam kam jsme mohli jenom my, byla zařízená prvotřídní zkušebna spojená se salónkem, abychom měli klid od ostatních návštěvníků. Neříkám, že jsme tam snad prožívali klidné večery, to opravdu ne. Byly to divoké večírky, skoro každou noc, které se táhly až do rána a někdy dokonce pokračovaly bez přestávek několik po sobě jdoucích dnů. 

Drogy, alkohol, peníze a polonahé holky. To bylo prvních pár měsíců jediné, o co nám šlo. Bavilo mě žít tenhle život. Nemuset poslouchat žádné příkazy. Dělat si co mě napadne. Tak jsem si to vždycky představoval. O tom jsem vždycky snil. Postupem času jsme si díky hromadě koncertů mohli pořídit prvotřídní mašiny. Dokonce jsme založili i svůj vlastní motorkářský klub, který jsme pojmenovali Dark Blood. Během několika dnů jsme měli takových členů, že se nám málokterý motoklub mohl rovnat. Cítil jsem se jak v ráji. Těch prvních pár měsíců jsme se tak cítili všichni.

S postupem času jsme se museli v pořádání divokých večírků krotit. Nesměli jsme si kazit pověst prohýralými nocemi. Drželi jsme se teď na předních příčkách všech hitparád. Vydělávali jsme minimálně třikrát tolik co na začátku. Pronajal jsem si malý byt, kde jsem pořádal své soukromé akce.

Vztahy mezi námi, členy kapely, začaly být trochu napjaté. Často jsme se hádali, jelikož vydavatel na nás tlačil s doděláním alba. Ve studiu převládala napjatá atmosféra a stačilo vždy jen málo a strhla se obrovská hádka. 

Teď jsem byl středem všech problémů já. Kluci si neustále stěžovali, že jsem unavený, jelikož celé noci jen popíjím a fetuju. Ano, s rostoucí slávou a s rostoucí částkou na mém kontě jsem si začal užívat i pomocí drog. Nejen že mě držely na nohách právě po takovýhle divokých večírcích. Dokázaly mě udržet třeba nonstop tři dny v kuse a já mohl skládat, hrát a vše, co bylo potřeba. Klukům se to ale nelíbilo, jenže to mě nezajímalo. Chtěli z naší původně punk-rockové kapely udělat kapelu popovou, protože vydavatel řekl, že by nás to mohlo vyhoupnout ještě výš. 

Už od začátku jsem hrál hlavně pro zábavu. Nikdy jsem neměl tak vysoký cíl, ke kterému jsme se všichni dohromady dopracovali, ale těšilo mě to. Těšilo mě, že z obyčejné bandy kamarádů vznikla velmi populární kapela, ale měnit náš styl jen kvůli kariéře, to jsem doopravdy nechtěl. Byl jsem jediný kytarista a kapela beze mě by jednoduše nefungovala. Snad jen, kdyby mě nahradil někdo jiný.

Kluci mě chtěli donutit, abych odešel sám, aby to nemuseli udělat oni. Tohle byla ale moje kapela. Já jsem byl ten, co tenkrát řekl: "Kluci naučíme se hrát a budeme kapela." Já jsem byl ten, který domluvil první veřejný koncert v garáži u známého, díky kterému nás začalo poslouchat alespoň pár našich přátel. Já jsem nás, dá se říct, proslavil a oni mě chtěli vykopnout. Nikdy bych dobrovolně neodešel a nikdy bych se ani dobrovolně nenechal vyhodit. 

Hádky pokračovaly a kluci věděli, že se mě po dobrém nezbaví. Dodělali jsme poslední nahrávky a do prodejních stánků se dostalo naše nové album. Čekalo nás turné. Měli jsme objíždět Tokio – Brusel – Berlín – Prahu – Paříž a samozřejmě Londýn. Londýn bylo naše rodné město. Měli jsme tu turné začít a pak i zakončit.

Poslední přípravy se chýlily ke konci a mě popadla touha, jet se naposledy před odjezdem projet na své milované motorce. Vyrazil jsem zprvu pomalu, než jsem se dostal za hranice města. Na prázdné silnici táhnoucí se mezi polními plošinami jsem zrychlil na 190 km/h. Vítr mi silně odporoval a snažil se mě zpomalit, ale to jsem mu nedovolil. Uháněl jsem tou nejvyšší rychlostí a užíval si té volné chvíle.

Začal jsem brzdit před velmi prudkou zatáčkou, když jsem zjistil, že ani přední, ani zadní brzda nefunguje. Hned jsem zpanikařil, nevěděl jsem, co dělat. Strhl jsem motorku na rozorané pole a s obrovskými drncavými skoky se řítil k blížícímu se lesu. 

Motorka škubla a já vyletěl. Celé to netrvalo ani vteřinu. Celé se to odehrálo v okamžiku, ale pro mě to byla věčnost. Letěl jsem vzduchem a větve stromků a keřů mě šlehaly do obličeje. Cítil jsem ostrou bolest, jak se mi třísky zapichovaly do tváře. A potom náraz. Ostrá bolest a náhlá tma pohltily mou mysl. Cítil jsem bodání v páteři a strašnou bolest hlavy, kkdyž jsem dopadl na zem.
Potom se tma rozproudila celým mým tělem a já upadl do bezvědomí.

Bolest trvala velmi dlouho. Začal jsem přicházet k sobě a prvních pár dnů se vůbec nemohl hýbat. Sestřička v nemocnici mi hned po mém probuzení sdělila, že jsem ochrnutý na celou spodní část. Od pasu dolů už nikdy nebudu fungovat.

Začal jsem brečet. Ano, jako malé dítě jsem se rozbrečel. Tahle tvrdá realita mi vzala všechny mé sny. Všechnu mou radost. Jak asi budu hrát v kapele, když nemůžu chodit? Jak dlouho se vlastně budu rehabilitovat, než budu schopný, alespoň zčásti sám fungovat? Nikdy už si nezajezdím na své nejmilejší motorce, která pro mě byla víc než cokoliv jiného. Víc než kterákoli z dívek, které jsem kdy měl.

Probrečel jsem takhle asi týden. Pokaždé, když jsem se vzbudil a zhrozil se svého nového, předem zatraceného života, plakal jsem. 

První měsíc jsem nesměl hýbat ani svou funkční horní částí těla. Když se doktoři ujistili, že zbytek páteře je zcela v pořádku, mohl jsem si začít sedat. 

...

Sestřička mi přinesla oběd a oznámila mi, že mě přišla navštívit mladá slečna. Jelikož jsem byl hlídaný, aby se ke mně nikdo z bláznivých fanoušků nedostal, nevěděl jsem, kdo by to mohl být, jelikož ani žádné rodinné návštěvy za mnou nechodily. Kluci odjeli na turné s náhradním kytaristou. Moc je to nevzalo, když se dozvěděli, co se mi stalo. Myslím, že byli rádi, že se mě konečně zbavili i za cenu toho, že už v životě nebudu chodit.

Nevěděl jsem, kdo mě mohl přijít navštívit. Nepřemýšlel jsem nad tím. V klidu jsem si snědl oběd a pak sestřičce dovolil mladou návštěvu přivést.

Byla nádherná. Úplně jsem strnul, když jsem spatřil její tvář. Bílá jako stěna s krásnými černými vlasy a zlatýma očima přitančila do mého pokoje a poprosila sestřičku o trochu soukromí. Vůbec jsem nevěděl, kdo to je a co tu chce, ale byla tak krásná, že mi to bylo jedno. Posadila se ke mně na postel a chvíli mi vyprávěla, proč přišla. Moc jsem jejím slovům nerozuměl. Mumlala něco o tom, že mi může pomoct, když budu chtít, že to viděla ve své vizi. Byla asi také trochu pomatená.

"Kdo jsi?" zeptal jsem se jí naléhavě.

"Promiň. Jmenuji se Alice Cullenová."

"A my se známe?"

"Ne. Celou dobu ti to tady říkám," řekla trochu rozzlobeným hlasem.

Neposlouchal jsem ji, nemohl jsem se totiž vzpamatovat z té její krásy.

"Aha."

Vyprávěla mi tedy celý svůj plán znovu. I přesto, že pro mě byla naprosto neznámá, jsem s ní souhlasil. Během dvou týdnů zajistila propuštění z nemocnice do domácí péče. Její adoptivní otec byl lékař a ona mi nabídla, že se o mě budou starat. Byl bych milionkrát raději třeba sám pod mostem, než v té smrduté nemocnici. 

S Alice jsme se během těch dvou týdnů seznámili. Do nemocnice se za mnou dostala díky falešné občance, kde byla mou sestrou. Proto jí dovolili vzít mě do domácí péče. Vydávala se za mou sestru, jak chytré. Doma mě seznámila se zbytkem své rodiny a prozradila mi pár rodinných tajností.

Celá její upírská rodina mě přijala velmi rychle a já byl z jejich existence naprosto fascinovaný. Tohle bylo něco neuvěřitelného. Souhlasil jsem s jejím plánem proměnit mě. Byla přesvědčená, že mě to vyléčí. 

Alice oplývala zvláštní schopností vidění budoucnosti. Nebyla sama v rodině, kdo měl nějakou nadpřirozenou schopnost. Její bratr Edward uměl číst myšlenky, jeho žena Bella uměla ochránit ostatní před útokem nepřátel a jejich poloupírská dcera Nessie uměla ukázat to, co se stalo pouhým dotekem ruky.

Chtěl jsem být jedním z nich. Ta myšlenka, že bych mohl být jako dřív. Fungovat jako normální člověk a nebýt závislý na péči ostatních. Ale i kdyby mě to neuzdravilo, umožnilo by mi to žít navěky s Alice. Zamiloval jsem se do ní na první pohled a teď bych pro ni udělal cokoliv.

Prvních pár týdnů po přeměně jsem se choval doopravdy šíleně. Neuměl jsem ovládat svou žízeň a zabil jsem kohokoliv, kdo mi vstoupil do cesty.

Později jsem se naučil pít z krve zvířat. Bylo lehké je ulovit teď, když jsem měl zpět své silné nohy. Bylo to úžasné. Navíc, jako bonus jsem získal také zváštní schopnost, což bylo velké plus pro mě. Uměl jsem ovládat nálady všech ostatních.


...

Seděl jsem v křesle a spolu s Emmettem sledoval baseballový zápas, když přišel Edward.

"Jazzi, můžeš na chvilku?"

"Jasně."

Edward mě odvedl nahoru po schodech do svého pokoje a zavřel, aby nás nikdo neslyšel.

"Něco jsem zjistil," řekl a byl z toho celý nesvůj.

"No?"

"Víš, tenkrát, když ses vyboural na té motorce, to nebyla jen náhoda."

"Coo-oože?"

"Jo, oni ti rozmontovali kompletně celý brzdy. Nepočítali s tím, že to skončí takhle hrozivě, ale chtěli se tě na chvíli zbavit, aby za tebe mohli najít náhradu."

"Ne, to není možný!" začal jsem zuřit.

Byl jsem absolutně rozzuřený a přestal jsem se ovládat. Ztratil jsem kontrolu a ničil jsem vše, co mi přišlo pod ruku. Museli přijít Carlisle s Emmettem a držet mě, dokud se Alici nepovedlo mě uklidnit.

...

Edward uměl číst myšlenky a Alice viděla budoucnost, takže oba moc dobře věděli, co mám v plánu ještě dřív, než jsem se sám definitivně rozhodl. Oba se mě snažili přemluvit, ať to nedělám, ať zůstanu doma. Neposlechl jsem je, ale než jsem odešel, dokázal jsem je přesvědčit, že to, co udělám, je správné. Alice, jelikož byla mnou okouzlena stejně tak jako já jí, mi uvěřila. Edward souhlasil, že mě bude krýt, ale stejně si nemyslel, že dělám správnou věc.

Cesta do Paříže trvala jen chvilku. Půjčil jsem si Alicino Porsche a na letišti jsem byl během deseti minut. Letadlo odlétalo necelou půl hodinu po odbavení, takže jsem se v čekárně mezi hromadou lidí nemusel dlouho zdržovat. V letadle jsem seděl sám, takže mnou touha zabíjet tolik nezmítala. Bylo hrozné být mezi tolika živými lidmi. Kam jsem se podíval, tam jsem viděl pulsující tepny a krev. V krku mě nesnesitelně pálilo, ale můj úmysl, můj plán dokázal ten oheň zkrotit. Musel jsem si svou zuřivost šetřit.

Vystoupil jsem na pařížském letišti a zastavil si taxi. Koncert Hundread Bears se měl konat v letní hale, někde u Avenue de Champs, nejslavnější francouzské ulice.

Věděl jsem, že před začátkem budou sedět v zákulisí a popíjet. Nikdy neměli dost velké sebevědomí a kuráž vylézt na podium střízliví. Byli to srabi. Vždycky.

Nechal jsem se vyložit pár bloků od haly, aby na mě nemohlo padnout podezření. Díky své rychlosti jsem byl na místě během pár vteřin. Předpokládal jsem, že šatna pro účinkující bude někde blízko zadního vchodu. 

U dveří stál muž menšího vzrůstu s krátkými černými vlasy. V ruce držel vysílačku a na černém triku měl svítivě žlutý nápis security. Zlikvidovat ho nebylo těžké. Stačila jedna větší rána do spánku a byl omráčený. Tenhle člověk si smrt nezasloužil. Nechtěl jsem ho zabít. Na seznamu jsem měl jiná jména.

Dveře do šatny byly pootevřené. Přesně naproti nim na gauči seděl Josh a Greg. Tak tohle bude lehké. 

Greg měl zrovna záchvat smíchu a Josh držel v ruce lahváče. Že nebyl první, mu bylo poznat na očích. Plus pro mě.

Pomalu a jistě jsem vešel do dveří. Greg se zatvářil, jako by dostal facku, a Josh si musel mnout oči, aby se ujistil, že se mu nezdám.

"Páni, vypadáš jinak," divil se Greg.

Ani jsem se neobtěžoval mu odpovídat. Chytil jsem ho pod krkem a z hrdla se mi vydralo hlasité zavrčení. Vycenil jsem zuby a mrštil jím o zeď. Svezl se k zemi a nehýbal se. Zlomil jsem mu páteř. Upadl do bezvědomí.

Josh začal hystericky řvát, a tak mi nezbylo nic jiného, než ho umlčet. Skočil jsem po něm a konečně alespoň z části uhasil svou nesnesitelnou žízeň. Mé ostré špičáky projely jeho krční tepnou jako nabroušené nože. Jeho krev chutnala hnusně. Byla plná alkoholu, ale na částečné uhašení žízně stačila.

Pohodil jsem mrtvé tělo na gauč a otočil se na Grega. Zrovna se začal probouzet a hlasitě naříkal. Když zvedl hlavu a spatřil mě, začal sprostě nadávat. V tu chvíli se ve dveřích objevil Anthon, a když viděl situaci, do které se připletl, popadl pistoli ležící na malém stolku vedle dveří a třikrát vystřelil. Trefil mě přímo do místa, kde mělo tlouct srdce.

Překvapení pro něj bylo, že jsem nepadl k zemi mrtvý. Překvapením pro mě bylo, že se ode mě kulky odrazily a v deformovaném stavu dopadly na zem. Na rozdíl od něj bylo moje překvapení pozitivní. Když nezabralo tohle, byl celkem v šoku. Nevěřícně na mě zíral, a mně tak umožnil dostat se blíž. Jedním ladným pohybem ruky jsem mu zlomil vaz, a stejně jako předtím jsem jeho mrtvé tělo pohodil na gauč. Teď už mi zbýval jen Greg. A tohle si vychutnám. 

Po chvíli, co neúprosně žadonil o život, mi začal lézt na nervy. Kopl jsem ho do obličeje a on bolestě zaúpěl. Líbilo se mi, když trpěl. Zasloužil si to víc, než kdokoliv jiný. On byl ten, co vyvolával hádky, on byl ten, co mě nejvíc nesnášel, a vsadil bych se, že v jeho hlavě se zrodil nápad zlikvidovat mě. Tohle jsem mu nemohl odpustit. Vzal jsem jeho ruku a chutně se do ní zakousl. Můj jed ho spaloval a on řval jak pomatený. Kousal jsem ho po celém těle, protože se mi líbilo, jak se zmítal v křečích. Nakonec mě to ale přestalo bavit, a tak jsem mu zasadil smrtelnou ránu přímo do hlavy a nechal ho ležet na zemi. 

Spokojeně jsem naposledy pohlédl na zdevastovaný pokoj a usmál se. Dopadlo to lépe, než jsem očekával, a ten pocit, který naplňoval celé moje tělo, byl nepopsatelný. Tohle bylo ukončení mého starého života.

...

Venku před halou čekala zděšená Alice. Chytil jsem ji za ruce, pohlédl do těch překrásných očí a něžně ji políbil. Její nálada byla hysterická a zděšená. Vyslal jsem vlnu klidu a společně s ní jsem se vydal žít nový život.

Zdroj: stmivani.eu

TSUNAMI OHROZILA TWILIGHT!

 

 Tak a je to tady vyhodnocení fotky měsíce Března.

Podle vás vyhrála tato fotografie...

Noc dobrá volba...Mám vás všechny ráda Vaše AliceCullen

Říkali mi, že blázen jsem,

proto zavřeli mne do "vězení".

Mívám vize, jako živý sen,

pravdivé jsou mé vidění.

Byla jsem úplně sama a zmatená,

v krvelačnou upírku proměněná,

s neuhasitelnou žízní se hnala dál,

každý, kdo mě potkal, se mě bál.

Pak vize se opět vkradly do hlavy mé,

ukazovaly mi upíři rodinu

a také hocha s kučerami barvy zlatavé,

já hledala je každou vteřinu.

Také jsem se začala živit zvěří,

podle té rodiny, která v Boha věří.

Lidem vyhýbat jsem se co nejvíce snažila,

abych je nějakou náhodou nezbaštila.

Vypátrat toho chlapce bylo těžké velice,

každou chvíli někde jinde byl,

pak našla jsem ho v jedné nehezké fabrice,

svou krásou mě úplně omámil.

Jeho zlatavé vlasy tak nádherné,

také jeho oči, sic ještě červené,

což změnilo se ve chvíli,

když spolu jsme srnu zabili.

Má láska k němu rostla každým dnem,

co strávili jsme spolu,

bylo to jako jít ruku v ruce sladkým snem,

a nemít žádného sporu.

Pak došli jsme k té rodině,

co žila s lidmi poklidně,

co ve vizích mých bývala

a jako by mě volala.

Rádi přijali nás mezi sebe

a teď spolu šťastně žijeme,

ale hlavně, že mám, lásko, tebe,

Jaspere, prosím, polib mne.

Vaše komentáře by mě velice potěšily. :).

KELLAN LUTZ FUŠUJE DO MÓDY