Zdravím, zítra odýždím pryč, a nevím kdy se vrátím, takže tady teď chvíli nebudu, ale dávám vám sem 1.kapitolu té nové povídky o Alici a Jasperovi. Aby jste se tady nenudili :D Takže doufám že se vám bude líbit a předem děkuji za komentáře :D

Aliciin pohled:

Pomáhala jsem Esme s přestavbou nábytku v obývacím pokoji, když kolem nás prošel Jasper. S taškou přes rameno mířil do své studovny. Tolik mě mučilo, že pojede se Sethem na jih. Vím, že Seth byl natchnut Jasperovým příběhem, že chtěl aby mu Jazzi vyprávěl vše o občanské válce. Chtěla jsem mu vyhovět, ale nechtěla jsem aby se má láska zase mučila vzpomínkami na minulost. nechci ho zase vidět na pokraji svých sil. Potom si připadá jako stvůra, mostrum a on ví, že nechci aby něco takového říkal, protože to není pravda. Vždy se potom tedy uzavřel do sebe a tiše trpěl. Časem se to o něco zlepšilo, teď už je to mnophem lepší. Začal zase žít. Nechci aby si tím vším prošel znovu. stálo mě to hodně úsilí, ho z toho dostat. Nevím, jestli bych to dokázala znovu. Ničilo mě to zevnitř, takhle ho vidět.O chvíli později byl obývací pokoj přestavěn a já šla nahoru za svou láskou.

Jasperův pohled:

Vracel jsem se zrovna od Setha, u kterého jsem byl zařídit pár věcí ohledně naší cesty do Texasu. Procházel jsem kolem Esme a mého anděla. Když jsem ucítil její pohled na mých zádech. Zamířil jsem nahoru do své studovny.  Cítil jsem z Aliciiných emocí, jak moc jí to trýzní, že tam jedu. Vím, že by mi to neřekla, protože chce vyhovět Sethovi, ale já poznal, že je to odedne horší a horší. Věděl jsem, jak moc jí to ničí. věděla co se mnou dělaly vzpomínky na mou minulost. nechtěla abych se trápil a všechno to prožíval znovu. Vždycky mi docházelo, že si Alici nezasloužím. Nikdy nechápu, jak mě může vůbec tak strašlivě moc milovat. Jak může milovat zrůdu jako jsem já. Zrůdu, která se nedokáže ovládat. Je hezké, že si myslí, že to tak není a já nejsem zrůda, ale bohůžel to tak je. Podívejte se na ní a na mě. Ona je jako anděl, tak strašně křehká a krásná, ale co je nejdůležitější,nikdy nikoho nezabila a podívejte se na mě. Jsem celý zjizvený  z válek po boku Marie. Zabíjel jsem novorozené upíry. Živil jsem se lidskou krví...byl jsem vyvrženec ze samotného pekla. Vždycky se mě všichni koho jsem potkla báli. Všichni až na Alici. na mou křehkou Alici. Alice se mě nikdy nebála. Jako by můj vzhled ani nevnímala. Jako by neviděla ty strašlivé jizvy co mám všude na těle. někdy jsem se musel podívat až do zrcadla, jestli tam vážně jsou.

Z jejich emocí jsem vždy cítil, neskutečnou lásku a něhu k mé osobě. Miluji jí tak strašně moc,že to nejde popsat slovy. Z mého přemýšlení mě vytrhlo až tiché zaklepání na dveře. První jsem si myslel, že je to Alice. Ale byl to edward.

"Jazzi, můžeš prosím přestat takhle přemýšlet? Sám víš, že to tek není. Miluje tě nade vše a ty to víš. Stejně jako my ostatní. Jsme rodina a naše vztahy jsou především založeny na lásce k sobě. kdo má ty tvoje myšlenky pořád poslouchat?" zeptal se. "Třeští mi už z toho hlava."

"Omlouvám se" řekl jsem s bolestí v hlase. Jsi hodný, ale můžeš si říkat co chceš, ale já vím, že to tak je. Vidím to tak, když se podívám na Alici. 

"Jaspere, okamžitě se přestaň takhle týrat. " vyštěkl Edward. "Máš milující manželku a milující rodinu. Miluje tě nadevše, nikdy tě neopustí, kdy ti to konečně dojde? Tady nejde o minulost" dodal. 

" Jdeš se mnou na lov?" zeptal se mě Edward. " Ne musím se ještě dobalit" odpověděl jsem. "Ale Edwarde-"zavolal jsem na něj, když už chtěl odejít. "Děkuji ti, jsi vážně brácha" usmál jsem se. "Nemáš zač" otočil se Edward. " Udělal bych to kdykoli pro tebe" řekl a objal mě.  Oba jsme se smáli. " Já vím, že je to se mnou k nevydržení" řekl jsem se smíchem. " a ulov nějakou pumu" dořekl jsem. ještě.

Celou tu dlouhou chvíli, jsem tam jenom tak stál a smál se. Potřeboval jsem si zabalit ještě pár věcí, abych mohl Sethovi vyprávět o občanské válce. dával jsem si do tašky knihu Války v 19.století, když vešla dovnitř má Alice.  

Tak co líbilo?  Mám pokračovat? Když tady budou nějaké komentáře přidám druhou část. nedokážu pochopit, že ten aliicin pohled, je tak krátký, měla jsem ho v sešitě na dvě stránky, a tady je tak malý :( hm nestačím se divit. Tak nějaký ten komentář nezapomeňte s láskou vaše AliceCullen

Nevím, kde na to najednou chodím, ale nepadla mě zbrusu nová povídka. Myslím, že se vybodnu na psaní upířího života a zažeru se do psání tohohle nového příběhu. Taky ten upíří život, není  k tématu twilight, tak jsem si řekla, že spíž tady budu dávat tenhle příběh s postavami z twilight ságy. Povídka se bude jmenovat Krvavý měsic. A o kom jiném by byla z twilight ságy než o Alici a Jasperovi že ? :D Potřebovala bych vědět jestli o tuto zbrusu novou povídku stojíte, každý komentář o tom rozhodne, tak tedy o tom popřemýšlejte a napište. Budu se těšit, myslím že by se vám to mohlo líbit, bude tam tolik zvratů a napínavého děje. Tedy budu se snažit. :D Mám vás ráda vaše AliceCullen

 Tak  tady teda dávámslíbenou povídku :D Doufám že se vám to bude aspoň trochu líbit. Budu ráda za každý komentář. chci vědět jestli má cenu vůbec pokračovat. Děkuji. S pozdravem vaše AliceCullen:D 
Tak začínáme:

Já, Kimberly Hamiltonová, jsem oficiálně mrtvá. Jsem upírka stejně jako mí rodiče Catherine a John Hamiltonovi. Žijeme v Californii, už je to pár let. Problém je v tom, že na jednom místě můžeme strávit jen určitý čas. Lidé by jinak poznali, že jsme jiní: nestárneme, nejíme tak často jako lidé, máme bledou pokožku a tak bych mohla pokračovat ještě dlouho , proto se musíme co 8 let stěhovat. Už to tady bylo zase, 8 let v Californii uteklo jako voda a čekalo nás další stěhování a ještě tady byl Joe náš komorný, nesmíme na něj zapomenout. My dva jsme si hodně blízcí, mám ho moc ráda. Pomohl mi v těžkých chvílích, všechno děláme společně, doprovází mě i na hodiny tance. Máme spolu i takový teenagerovský pozdrav, ano miluji tanec, ale o tom až později. Vraťme se ke stěhování. Zbýval nám už jen poslední týden v Californii a já si ho hodlala užít naplno.Vytáhla jsem svojí nejlepší kamarádku Serenu do naší oblíbené restaurace Chilli papričky na pizzu a pak do Coffee Café na espresso a mléčný koktejl.

Sedly jsme si ke stolu a objednaly si tu pizzu. Já si dala vegetariánskou a Serena salámovou.

"Kim a vážně musíte odjet?" Ptala se mě smutně serena.

"Víš, že to jinak nejde" odpověděla jsem. Serena je jediná, komu jsem kdy řekla pravdu o tom, kdo jsem. Bylo mi jedno, co si o tom budou myslet mí rodiče nebo upíří rada. Cítila jsem, že jí to můžu říct a ona na to přišla téměř sama.

"No tak Seren nebudu přece na opačné straně zeměkoule, tedy doufám... Můžeme si kdykoli psát SMS". Odpověděla jsem s plnou pusou, ale bude se mi stýskat obejmula jsem Serenu.

"To mě taky" odpověděla.

Vaši ti neřekli kam se stěhujete? ne, neřekli to, vlastně toho řekli velice málo. Jako vždycky možná někam na jih. Ale o tom se teď nechci bavit. Však víš, usmála jsem se a s chutí ukousla další kus pizzy. "Nemůže to být do LA? To je taky na jihu" napadlo Seren.

"Možná, Los Angeles by bylo pochopitelnou volbou. Je velké, má hodně obyvatel, dá ve v něm snadno zmizet. Vsadím se, že tam žije spousta upírů".

"Je to dálka, ale dá se to ujet autem. Mohla bych za tebou přijet na víkend, až se usadíte. Nedaleko bydlí moje teta, takže bych měla záminku tam jet před rodiči". Vypískla radostí Seren, až jsem se polekala.

Jídlo jsme dojedly, zaplatily a šly na to café a mléčný koktejl. Bylo to opravdu vynikající. Potom jsme se obě rozloučily a odešly domů. Otevřela jsem dveře od mého známého pokoje a vzdychla nad tím, že ho budu muset brzy opustit a jít do úplně jiného, někde...Zatím neznámo kam a zase si vším projít na novo. Nový sousedi, první školní den, ach jo jak ty začátky nesnáším. No, nic se nedá dělat zašeptala jsem potichu a podívala se na hodinky. bylo 22:22. Dnes jsem nebyla ospalá i když jsem nespala, už týden, tak jsem si začala číst a četla čelou noc. My upíři nemusíme často spát, stačí nám 1 nebo 2 za 2 týdny, někdy i déle.

Hned ráno jsem byla u svého přítele Cartera, ale dozvěděla jsem se tam, že také odjíždí za svými rodiči do Brazílie. Věděl, že se mi to nebude líbit. kvůli toho, co mu udělali a to, že ho opustili, když byl malý a bezmocný. "Jsou to mí rodiče. Já... Jim odpustil a chci je poznat" Řekl. Ano jistě takový je Carter, vždy chápavý, milující, vždycky vyhoví a odpustí všem, ať to stojí, co to stojí. Proto ho tak miluju. Políbila jsem ho. Po chvíli se odtáhl. V tomhle je taky problém, asi se budu stěhovat do Brazílie a... Nechal větu nedokončenou. "Ach"

 "Páni. Tohle jsem nečekala, tedy asi by to moc neklapalo kdybych se odstěhovala, ale...Asi má pravdu"řekla jsem si.

 Jeho oči nabírají ještě tmavší odstín modré barvy. Jsou jako oceán těsně před propuknutím bouře. Ale, ne, nechápu to. Proč chce s nimi mít něco společného i potom, co ho opustili a nechali ho bez ochrany. 

"Já- Nevím, co říct". Vypadlo ze mě.

Naklonil se ke mě a sevřel mě v jeho medvědím objetí. "Slibuju, že udělám všechno, co budu moct, abychom zůstali v kontaktu. Nechci ztratit to, co máme"odpověděl. "Jo já to chápu" vzlykla jsem mu do košile.

"Asi máš pravdu. Já se stěhuju, ty taky. Bůhví, kolik mil budeme od sebe. Ale budeme si psát slibuješ"? Špitla jsem.

"Slibuju" řekl a pohladil mě po vlasech. "Vždycky tě budu mít rád. kejmí"... pošeptal mi do ucha.

Takhle mi říkal jen on. Bude mi to chybět. Tak jako jeho doteky tak i celé město. Moc jsem si to tady zamilovala. Tady jsem zažila těch nejlepších 8 let v mém dlouhém životě. "Páni, to už je hodin" řekla jsem a velice nerada se vymanila z jeho pevného sevření.

"Musím, už jít" řekla jsem. Krátce ho líbla na čelo a dřív než něco stačil udělat jsem zmizla. "Budeš mi chybět" křikla jsem ještě za sebou. 

Zavřela jsem naše domovní dveře a sesula se k zemi. Po líčku se mi svezla 1 černá slza. My upíři nepláčeme, ale když je to od našeho mrtvého srdce, tak jen černé slzy jako noc. Někdo vedle mě si odkašlal. Ale ne pomyslela jsem si. Takhle mě nikdo neměl vidět. zvedla jsem hlavu. Joe jasně kdo jiný.

"Chvilka soukromí s kámošem před odjezdem viď"? Kmitá na mě Joe hustým obočím.

"Ano". Přikyvuji a sedám si vedle něho do vedlejší místnosti. Jsem příliš sklíčená, abych odsekla něco vtipného, čehož si Joe okamžitě všímá. "Trable v ráji?" ptá se.

"Carter jede na neurčitou dobu do Brazílie, ale asi se tam stěhuje, takže to znamená na furt k jeho rodičům, kteří údajně jsou mrtví. Jako v životě Cartera. Nemluvě o tom, že tady musím nechat úplně všechno a nemám potuchy, kam se stěhujeme"vzlyknu.

"Och". Povzdychne Joe. "Brazílie. Nádherné pláže. Vyprávěl jsem ti někdy o jedné mojí slečně"? Byla- "

"Ale Joe to nemůže". Vzlykla jsem.
Dal mi paže kolem ramen. "Carter je správný kluk. A ty ho máš ráda viď?"Přikývla jsem.

"Ano a moc ani nevíš jak" špitla jsem. "Víš Kim, je to jeho rozhodnutí, každý je dělá. Ty taky. Musíš se zamyslet, opravdu si za tím stojí? Jestli ano tak ho to nech udělat. Kromě toho se musíme připravit na zítřejší cestu na letiště. Mám být tvůj šofér". Pousmál se.

"Na letiště? My nepojedeme autem? LA je sice kus cesty, ale dá se to zvládnout" zeptala jsem se. "Do LA? Proč si myslíš, že jedeme...Ach. Holčičko my nejedeme do Los Angeles" řekl.

"A kam tedy"? Zeptám se.

"Předpokládá se, že ti to nepovím, ale jede se přece už zítra. Jaký má to utajení smysl"? Odpověděl.

"Proč přede mnou všechno tajíte"? Zeptám se smutně.

"Holčičko, to přece není pravda, chceme tě přece jen chránit a dělat pro tebe jen to nejlepší" Dodal.

"Ach jo, už je to tady zase" pomyslela jsem si.

"Tak teda ti to řeknu" pousmál se. Věděla jsem, že se na Joa můžu spolehnout. 

"Jedeme do New Orleansu" odpověděl. Nechápavě na něj zírám. Joe se tváří, ale naprosto vážně a stejně si nemyslím, že by o něčem tak důležitém žertoval. Ne v takové chvíli. 

"Ach. Můj. Ty. Smutku. New Orleans? Jako New Orleans v Louisianě? No tak to je prakticky stejné jako Sibiř.
Chci říct, že je to z Californie daleko. Serena se zblázní". Celá se třesu a málem až křičím.

Tvrdě dopadám na postel v mém pokoji a málem shazuji svoje sbalené věci, spolu s batohem na podlahu. Byla jsem z toho všeho tak vyčerpaná, že sotva co jsem si lehla jsem usnula. Už jsem to potřebovala. A taky nás zítra čeká velký den, tak musím být fit. 

Probudila jsem se až kolem 10 hodiny ráno. Hned jsem se vrhla po mobilním telefonu a napsala Seren textovku.

10:15 Seren: Ahoj doufám, že tě nebudím. všechno je v háji. Letíme do New Orleansu v Louisianě a k tomu jsem přidala plačícího smajlíka a stiskla tlačítko odeslat. Mobil jsem hypnotizovala pohledem. po chvíli jsem to nevydržela a vytočila Serenino číslo.

 Pozor! Pozor! Začala jsem psát další příběh, chtěla bych ho sem dát, ale není s tématikou twilight, ale nebojte se, budou tam upíři a jiné nadpřirozené bytosti. Ale upozorňuji, že dávat ho tady nebudu jen tak, chci vědět jestli ho tady opravdu chcete. pokud tady nebudou aspoň čtyři komentáře, nic tu nedám, protože píšu to pro vás, ale když mi tady nikdo nikdy nenapíše komentář, jestli se mu to líbí nebo ne,tak mi to vážně vadí. Takže jestli tady bude nová povídka, to záleží jen na vás.

předčtěte si o čem by byla:  Upírka Kimberly Hamiltonová se svojí rodinou žijící v Kalifornii se po letech strávený v tohle státě musí přestěhovat někam jinam a začít zase nový život. Lidé by totiž jinak poznali, že jsou jiní. Kam se Kim přestěhuje? Co tam zažije nového a jak se s tím vším poperou její přátelé a její přítel Carter? Tak tohle všechno se dozvíte v této kapitolové povídce.  

PS: Takže o tom popřemýšlejte je to vážně jen na vás...

Je to o Alici a Jasperovi (oba jsou lidé). Bydleli hned vedle sebe a přátelili se spolu už od dětství. Alice se ale najednou stěhuje. Odhodlá se nakonec Jasper říct jí pravdu o tom, že ji miluje? Nebo jeho tajemství zůstane navždy tajemstvím?

Stál jsem u okna a pozoroval Alici, jak se baví s nějakým mužem v modrém oblečení. Stěhováci. Když s ním domluvila, nasedl do auta a zamířil spolu se všemi jejími věcmi pryč. Alice se stěhovala. Z nějakého mně neznámého důvodu odjížděla. Stěhovala se pryč a bylo velmi pravděpodobné, že ji už nikdy neuvidím, ale já prostě nebyl schopen vyjít ven a říct jí, co k ní opravdu cítím. Dvacet čtyři let bydlím vedle ní. Známe se už od dětství. Jako malé děti jsme si spolu hráli, na škole se pak společně učili a já jí za tu dobu nebyl schopný říct, že ji... miluji. Ona mě považuje pouze a přítele a nikdy pro ni nebudu znamenat nic víc. Smutně jsem otočil hlavu od okna a zamířil do své ložnice. V psacím stole jsem vyhrabal jednu starou fotku. Byli jsme na ní my dva. Já a Alice. Bylo to z oslavy jejích pátých narozenin. Na krátkých česných vlasech měla nasazenou malou korunku, jako pro princeznu. Držela mě za ruku a usmívala se. Sklíčeně jsem si povzdechl a odložil fotografii na stůl. Věděl jsem, že svoji šanci jsem už propásl. Dvacet čtyři let jsem žil hned vedle Alice a měl jsem tolik příležitostí jí říct pravdu o svých pocitech. Promeškal jsem každou příležitost, a tak si teď budu muset zvyknout nežít vedle Alice. Z přemýšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře. Zvedl jsem se a šel otevřít.

"Alice?” Nemohl jsem uvěřit svým očím, když jsem otevřel dveře.

"Jaspere, já... přišla jsem se rozloučit,” řekla.

"No tak se měj hezky,” odpověděl jsem jí. Měj se hezky. To jsem nemohl říct něco lepšího?

"Jo, ty taky,” šeptla a objala mě. Po chvilce se odtáhla, otočila se a odcházela pryč.

"Alice! Počkej!” vykřikl jsem najednou na ní.

"Ano?” Se zájmem se na mě otočila.

"Já jen...” Najednou jsem zase ztratil odvahu a nedokázal ze sebe dostat pravdu. "Sbohem, Alice,” řekl jsem nakonec.

"Sbohem Jaspere,” rozloučila se a odešla pryč. Stál jsem tam a pozoroval ji, jak zamyká svůj starý dům a nastupuje do auta. Začalo pršet, ale já se stále nepohnul z místa. Ona se na mě otočila, zamávala mi na rozloučenou a nastartovala motor. Kapky deště mě studily na obličeji a já se najednou rozběhl k jejímu autu.

"Alice, počkej!” křikl jsem a ona vystoupila z auta a zmateně na mě hleděla.

"Já... musím ti něco říct. Alice, já tě miluju. Miluju tě celou tu dobu a už jsem to nemohl vydržet, musel jsem ti to říct. Já...” spustil jsem na ni a chystal se pokračovat, když mi najednou skočila do náruče a políbila mě.

"Doufala jsem, že to řekneš,” šeptla a znovu mě políbila. Stáli jsme tam na příjezdové cestě. Dešťové kapky nás postupně celé smáčely, až jsme byli celí mokří. Byla nám zima, ale my tam pořád stáli a hleděli zamilovaně jeden druhému do očí. V tu chvíli byste nenašli šťastnějšího člověka v celém vesmíru než jsem by já. Budu si muset zvyknout nežít v domu vedle Alice, protože teď už ji budu mít pořád jen u sebe. Šťastně jsem se na ni usmál a znovu ji něžně políbil. 

zdroj: stmivani.eu

     Byl normální den a mi se chystali jet do školy. Jasper:Cestou do školy jsem se s Emmettem vsadil že dnes Rosalie nepůjde s Alicí na nákupy.Já jsem řekl že půjde a Emmett zase že ne. Kdo prohraje bude chodit celý měsíc s Alicí nákupovat,tak zněla naše sázka.To ne! řekl jsem ale nakonec jsem souhlasil: Dobře ruku na to! Vešli jsme do školy.Podíval

 No kdo by nechtěl že? 

 Náramek twilight

Líbí se vám tenhle náramek? Piště komenty pls Díky Vaše AliceCullen

 Obrázek z Breaking Dawn part 2: Líbí se vám?