Tohle je můj další blog, měla jsem twilightpovidky.pise.cz ale bohužel mi ho administrátor smazal no nic snad se bude blog líbit.Mám vás ráda Vaše AliceCullen
Pozor! Pozor!
Víte co! už mě štve, jak sem dávám další příspěvky chtěla jsem sem dát další povídku a vy mi tady nedáváte komentáře třeba jsem si všimla , že článek vydělo 28 lidí a ani jeden mi článek neohodnotil...mrzí mě, to rozhodla jsem se, že jestli se to aspoň trochu nezlepší blog zruším moc mě to zklamalo, ale k čemu tady budu těco dávat ,když to nikdo neohodnotí a nikdo to nebude číst...jsem ráda že tady bylo tolik návštěvníků, ale mrzí mě ty komentáře brala bych všechno klady, zápory vše jen nesnáším tu lhostejnost...nerada bych tenhle blog rušila, ale už mě to nebaví chodím sem každý den a nikdy žádný komentář ani ten pitomý smajlík a když jsem sem dávala příspěvek o tom jestli chcete tu novou povídku ani jedno hodnocení jeden jediný komentář a řekla jsem jestli tady komentář nebude povídku tu nedám maté to mít, moc mě to mrzí vaše AliceCullen
srandy z natáčení Twilight!
prodloužená scéna ze zatmění!
rozhovor z herci!
zpráva pro všechny!
Ahojte všichni, bohužel tady ted´ týden nebudu, protože jedu na dovolenou, konečně, takže se moc omlouvám, že zde nebudu nic přidávat tak se tady mějte pěkně a já myzím, budu moc ráda, kdyby jste můj blog navštívili i za mojí nepřítomnosti děkuji
vaše milující AliceCullen
rozhovor o Breaking dawn!
Objevil se nový rozhovor s MyAnnou Buring, která si v obou dílech Breaking Dawn zahrála Tanyu z Denali.
Nový videoklip 100 Monkeys!
Skupina Jacksona Rathbonea 100 Monkeys vydala nový videoklip k albu Liquid Zoo.
příběh Alice a Jaspera!
Skutečně se Alice a Jasper potkali až tam, kde je známe?
Třeba ne! Třeba se znali už mnohem dříve... Třeba byli přátelé, třeba jeden miloval druhého a nikdy si to neřekli do očí, dokud je ona neměla zlaté a on rudé...
Jaký byl skutečně příběh Alice a Jaspera? Příběh je psán z pohledu Jaspera Whitlocka Hale. =)
Love will find a way - Láska si najde cestu...
Byl jsem šťastné dítě. Nic mi nechybělo. Nebylo nic, co bych chtěl, protože jsem všechno měl. Přesto jsem však nebyl rozmazlený. Jasper Whitlock Hale.
Probudilo mě klepání na okno – bydlíme v přízemním domku u pole, kudy často chodí mladí muži, kteří jdou z vojny domů. Občas se se mnou i baví, říkají mi historky, všechno, co na vojně zažili... Mám to rád. O rok později jsem musel odjet na vojnu, bylo mi sedmnáct let. Vadila mi jen jedna věc, a tou byl stesk. Stesk po mé nejlepší přítelkyni, která pro mě vždycky byla nečím víc, ale nikdy jsem jí to neřekl. Milá Alice, Jasper S hlubokým nádechem jsem dopis odeslal. Dlouho jsem čekal na odpověď, snad měsíc... A potom mi přišla pošta. Nečekal jsem, že se tohle stane... Obálka, kterou jsem držel v ruce, byla ta, kterou jsem sám odeslal. O devadesát let později. Maria mě nechala jít samotného na lov. Věřila mi. Právě jsem vypil jakousi mladou blondýnku, mohla být stará tak patnáct let, když jsem zachytil pach neznámé upírky. Odložil jsem pero a podíval jsem se na svoji ženu. Usmála se na mě a pohlédla na nově napsanou stránku mého deníku. zdroj: www.stmivani.eu
Matka i otec mě milovali a já z celého srdce miloval je.
Vlastně... Ano, nyní si vzpomínám, že něco mi chybělo. Dívka, kterou jsem miloval, se kterou jsem se bavil, ale do jisté doby jsem nevěděl, zda by mě vůbec chtěla...
Vstal jsem z postele a šel jen v teplákách k oknu. Pak jsem uviděl její tvář a usmál jsem se. Otevřel jsem okno.
"Ahoj, Alice," řekl jsem.
"Ahoj, Jazzi, ospalče," zazubila se na mě.
"Ospalče? Je přeci teprve..." Podíval jsem se na svůj budík – bylo poledne. "Aha."
Zasmála se svým sladkým smíchem, který mě vždy dostal do kolen. Někdy jsem si říkal, že o tom možná ví o tom, že jsem do ní zamilovaný.
"No," řekl jsem, "když přijdeš ke dveřím, možná tě pustím dovnitř." Mrkl jsem na ni. "Ale rozhodně se budu muset nejdříve obléct."
Ne že by mi vadilo být před ní svlečen do půlky těla, ale nejsem si jistý, zda by jí to náhodou nevadilo.
"Jasně, já vím. Stačí, když mi otevřeš, do pokoje ti nepolezu." Šibalsky na mě mrkla a já jí šel otevřít.
Vešla dovnitř a objali jsme se. Přátelíme se už dlouho, moc dlouho. Naši rodiče se poznali na jednom večírku a od té doby byli nerozluční. Když jsem se narodil já a jim se o rok později narodila Mary Alice, naši rodiče se snažili, abychom se spolu spřátelili. Totiž... já byl sympatický Brandonovým a mým rodičům zase byla sympatická Alice, takže nás hrozně chtěli vidět jednou před oltářem. Pořád jsme s rodiči navštěvovali jeden druhého a potom jsme se začali navštěvovat sami, když jsme byli starší.
"Chceš něco k jídlu?" zeptal jsem se zdvořile – a taky proto, abych ji udržel mimo můj pokoj.
"V pohodě. Ale možná si dám čaj." Usmála se na mě.
Přikývl jsem, uvařil jsem jí čaj a potom jsem odešel do svého pokoje. Přemýšlel jsem, co si mám vzít na sebe – zatraceně, už se chovám jako holka –, a pořád jsem si nebyl jistý.
A potom mě něco napadlo, i když jsem věděl, že to bude pekelně trapné. Oblékl jsem si džíny, vykoukl z pokoje a podíval jsem se směrem ke schodům.
"Alice," houkl jsem dolů do kuchyně, "nevím, jakou si mám vzít košili."
Zaslechl jsem její tichý smích a potom vyběhla po schodech nahoru.
"Mám ti pomoct?" Přikývl jsem.
Protáhla se kolem mne do mého pokoje a otevřela moji skříň dokořán. Vytahovala jednu košili za druhou a všechny důkladně prozkoumávala. Když držela šestou košili a všimla si, že pořád stojím mezi dveřmi, zamračila se.
"No pojď sem!"
Když jsem přišel k Alice, přetáhla mi přes hlavu košili, kterou stále držela v ruce. Chvíli mě pozorovala a potom zavrtěla hlavou.
"Tuhle ne. Je hezká, ale nehodí se ti k těm džínům... Musel by sis vzít jiný," řekla a podívala se na mě, potom se kousla do rtu a znovu zatřepala hlavou. "Blbost."
Ukázala na postel, kam odložila již vyndané košile a řekla: "Vyzkoušej si ještě tyhle."
Poslechl jsem ji a nechal jsem ji, ať se probírá mým oblečením. Jednu z košilí už jsem měl na sobě, ale když se prohrabávala oblečením, byla jako v transu a nechtěl jsem ji z něj vytrhnout. Pozoroval jsem ji – její krátké černé vlasy, bledé ruce, zlatý náramek, který se jí houpal na něžném zápěstí... Byla tak krásná a já si přál mít ji znovu v objetí.
Podívala se na mě a pousmála se.
"Tahle ti sluší." Nepřestávala se usmívat a mne se chopila touha pohladit ji po tváři.
Ale neudělal jsem to.
Když jsem měl chvilku volna, seděl jsem na své posteli, vzal jsem si tužku a papír a psal jsem...
jo, to jsem já, Jasper. Je to tady pěkné, hezké prostředí, fajn lidé. Nevím, co na to odpovíš, ale musím ti oznámit něco, k čemu jsem nikdy neměl odvahu. Vlastně k tomu nemám odvahu ani teď, asi nikdy nebudu mít odvahu, abych ti to řekl do očí, i když tu odvahu by v sobě měl najít každý muž... Miluji tě, Mary Alice Brandonová. Miluji tě hrozně moc.
Nikdy tě nepřestanu milovat, na to pamatuj. Doufám, že se ještě kdy uvidíme. Možná si potom vyznáme lásku vzájemně a naše rty se spojí v polibku lásky. A jednou se tak splní přání našich rodin. Přání, které do nás vlévali tak dlouho...
Na obálce však bylo červeným písmem připsáno: "Omlouváme se, dopis nemohl být dodán, protože přijemce je mrtvý."
Přestože muži nemají brečet, nestyděl jsem se za své slzy. Obálku jsem upustil na zem a sám se po stěně zhroutil na podlahu. Tvář jsem skrýval v dlaních.
Otočil jsem se tím směrem a překvapeně jsem se zarazil. Ta dívka mi byla povědomá, hodně povědomá.
Byla krásná, ostatně jako všichni upíři. Měla zlaté oči, které jsem u jiných upírů neviděl. V jejích upířích očích jsem zahlédl známý stín, ale to bylo přeci nemožné... Ona přeci nemůže existovat.
Dívka byla také překvapená. Vystrašeně zírala na mé krvavě rudé oči.
"Jaspere..." zašeptala sladkým hlasem, který jsem si tak dobře pamatoval z dětství. Hlasem, který nyní něžně zvonil.
"Alice..." vypadlo ze mne, aniž bych si uvědomil jak.
Pousmála se, ale byla smutná. Zjistil jsem to pomocí své schopnosti rozeznat pocity druhých. Za to já jsem byl šťastný. Šťastnější, než kdy dřív.
"Psal jsem ti dopis, je to už dávno... vrátil se mi s tím, že jsi mrtvá!" řekl jsem.
"Já vím, všechno to vím, Jaspere. Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že vidím budoucnost ve snech? Asi týden po tom, co jsi odjel, se mi zdálo o smrti mého otce – zemřel ještě tu noc. Matka mě odvezla na psychiatrii a aby na mě, na tu čarodějku, která přivolala smrt svého otce, zapomněla, zařídila, abych byla označena za mrtvou. Mám i hrob, věřil bys tomu?" Ušklíbla se. "Datum přijetí se shoduje s datem úmrtí na mém náhrobním kameni. Ale jsem tady, Jaspere. Jsem tady a... miluji tě."
Náhle jsem v sobě našel tu odvahu, odvahu, kterou jsem si myslel, že nemám.
"Také tě miluji, Alice. Víc, než si vůbec dokážeš představit."
Vrhla se mi do objetí a já ji hladil po vlasech. Poté zvedla hlavu a podívala se na mé mírně zakrvácené rty. Políbili jsme se a konečně, tak, jak jsem si to vždy přál, jsme byli šťastní. Já a ona. Jen my.
"Já vím, Jazzi. Také na to nikdy nezapomenu."
Poděkování a prosba!
Ahojte, doufám, že se vám můj blog líbí, jsem ráda, že mám přes 4 tisíce lidí co navštívilo můj blog, vůbec jsem to nečekala :) moc mě to těší a ještě jsem chtěla abyste se prosím podívali na mou novou anketu blogu děkuji předem
vaše milující AliceCullen
Robert Pattinson!
ROBERT PATTINSON: JÁ DO NĚJ NEKOUSL!
S Robem se jeho upíří role Edwarda stále táhne. I když už natočil dost jiných filmů, je to pro většinu fanoušků pořád 'ten upír' z Twilight.
Teď dokonce po netu kolují jeho fotky, jak se zakousává do miminka jedné fanynky! Jak to vzniklo?"Natáčeli jsme jednu scénu a lidi tam stáli za plotem a dívali se. V jeden moment tam přes plot podala nějaká žena asistentovi režie svoje dítě, mohly mu být tak tři měsíce. On vůbec nevěděl, co má dělat a co to znamená, říkal: 'Ona asi chce, aby ses s ním vyfotil, nebo ho máš podepsat?'” popisuje Robert příhodu.
"No a tak jsme ti udělali legraci a vyfotili se s tím mimčem tak, že to vypadá, že ho jako upír koušu.”
Robert ale zároveň dodává, že se miminku vůbec nic nestalo, že se ho ani nedotkl a kousání jen předstíral. "Ježiši, to bych přece nemohl!” říká Rob. "To mimčo bylo tak malinké, že by se mi jeho hlavička vešla do pusy celá. Ale ta fotka fakt vypadá super!”
Pusť si rozhovor s Robem o téhle 'kousací' fotce...
Něco o Jacksonovi!
Jackson Rathbone!
Jasper a Scarlett!
Příběh je z Jasperovy minulosti víc už neproradím!
Stála jsem před prostranstvím označeném dřevěným křížem a přemýšlela. Moje vzpomínky stékaly zpět, jako by se z polí slévala všechna krev těch mužů, kteří zde leží. Uvažovala jsem, kolik jich mé srdce znalo. Trápí mě jejich ztráta? Jeden z nich byl dokonce dříve mým mužem, a přesto mě nezavalil stesk. Až když jsem došla úplně na začátek své cesty, něco ve mně se sevřelo a po tváři se mi skutálela nešťastná slza.
Pamatuji si, jak jsme se každé léto mého dětství ke konci prázdnin vydávali s otcem na návštěvu k tetě Madeline do Texasu. Měla tam nádhernou velkou vilu se širokou zahradou. Žila sama, takže její dům byl ryze ženský. Byla tu spousta květin a ozdob, ale žádné zbraně, ani trofeje z lovů. Byla to obrovská změna oproti Taře.
Teta Madeline byla otcova sestra. Byla jen o pět let starší, a přesto mi připadala spíš jako jeho matka. Byla dokonalým příkladem babičky z pohádek.
"Pamatuješ, drahá, jak jsi tetě komolila jméno, když jsi byla maličká?" nezapomene se otec vždy se smíchem zeptat, když se s Madeline vítáme u vjezdu na dvůr a sám si také odpoví: "Mebi!"
Ano, babička Madeline. Uměla vše, co se na starší dámu sluší a patří: šila, pekla, pěstovala zeleninu a starala se o zatoulaná koťátka. Byla to zřejmě ta nejmilejší stará paní, kterou jsem kdy potkala. A možná právě to mi na ní tak příšerně vadilo.
Ani jako malé dítě jsem s ní nevydržela dlouho sama, natožpak jako starší slečna. To bych se spíš ukousala nudou, než si s ní muset vyšívat.
Naštěstí ale žila v Texasu a tam se nikdo nemůže dlouho nudit. Pro každého tahle nádherná země nabízí něco nového. Pro dítě divočinu k prozkoumávání, pro dívku nové zkušenosti a pro ženu dokonalé známosti.
Ovšem věc, díky které jsem začala tohle místo doopravdy milovat, se stala, až když jsem jednou vyběhla za tetičky dům do polí. Byla jsem ještě copatá holčička, co neuměla pořádně vyslovit všechna písmenka. Běžela jsem mezi klasy vyššími než já sama a smála se, protože to všude lechtalo. Točila jsem se dokola a smála. Najedou jsem se zarazila, protože jsem zaslechla zvláštní zvuk. Zkusila jsem se zasmát ještě jednou.
"Pšššt!" zopakovalo to něco a já si uvědomila, že to nešustí vítr mezi obilím.
Otočila jsem se za zvukem a spatřila zlatavou kštici, která určitě nepatřila stéblům. Vyběhla jsem tím směrem a našla chlapce opřeného zády o kámen. Obličej měl celý zakrytý zlatavými vlasy, jak byl skloněn nad stránkami knihy. Byl hubený a o dost vyšší než já, ale nemohl být zas tak starý. Překvapilo mě, jak tlustou knihu má.
"Ty čteš?" zeptala jsem se a zlatovlasý kluk konečně zvedl hlavu.
"Jo, a ty mě rušíš," odpověděl mi tak kousavě, že jsem trochu úlekem zkrabatila nosánek. Asi si toho všiml, a tak se na mě usmál.
Ten moment mi navždy zůstane v srdci. Viděla jsem ho pak smát se ještě mnohokrát, ale tohle bylo něco neuvěřitelného. Jako by se na mě v tu chvíli smál princ. Usmála jsem se mu na oplátku.
Velké modré oči se rozzářily a chlapec ukázal na místo vedle sebe. Bylo to vlastně poprvé, co jsem seděla vedle cizího chlapce. A také poprvé, co jsem vedle něj sedět chtěla.
"A ty umíš číst takové velké knížky?" ptala jsem se dál a šlapala si přitom na jazyk.
Rozesmál se. Trochu jsem zrudla, jestli je to kvůli mé mluvě, nebo snad vypadlému zoubku, po kterém mi zůstala v ústech hloupá mezera. Ale zdálo se, že se zasmál prostě jen tak z radosti.
"Ano, moc mě to baví. V knížkách jsou chytré věci. Chceš, naučím tě to."
Nejdřív jsem chtěla nadšeně souhlasit, ale pak jsem si vzpomněla, jak maminka vždycky říká, že knihy a účty nejsou pro dámy. A tak jsem radši jen zakroutila hlavou. "Radši bych, abys mi kousek pšedčítal."
Tolik jsem se snažila vyslovit ty hlásky správně, ale pusa mě neposlouchala. Znova jsem celá zrudla.
"Nejsi ty Scarlett od pana Ohary? Vybrali ti skvělé jméno, červenko," usmál se znova, když jsem přikývla, a dál už mi bez trápení začal číst. Zvláštní, že si z toho příběhu nepamatuji nic víc, než modrý oděv mušketýra.
Brzo se začalo smrákat. Zavřel knihu, bez řečí mě vzal za ruku a doprovodil domů. Pozorovala jsem jeho prsty, jak drží ty mé. Připadalo mi, že k sobě pasují, jako by tak měly odjakživa být. Mebi mě přivítala pomalu v slzách, tak moc se o mě ta drahá stařenka bála. Nerada jsem jí působila trápení, přesto se mi to stávalo až podivně často.
Pak se přiřítil tatínek a chtěl mi vynadat, ale můj nový přítel se zachoval jako opravdový mušketýr. S tatínkem dlouho mluvil, pak mi na rozloučenou zamával a odešel pryč. Úplně jsem zapomněla, že nevím, jak se jmenuje.
Toho roku jsme se víckrát nepotkali. Bála jsem se tatínka na jeho jméno zeptat, aby mi nevynadal. Ale na další léto jsem se těšila jako nikdy předtím. Musela jsem zjistit, kdo je ten zvláštní zlatovlasý mušketýr.
Tentokrát jsem ho našla hned první den po příjezdu. Vlastně na mě čekal. Už z dálky jsem na příjezdové cestě viděla stát jeho siluetu s velkou modrou šálou kolem krku. Byl to převlek. Pro mě měl taky jeden. Od té chvíle jsme byli přátelé. Hráli jsme si na mušketýry a piráty, na divočinu nebo na objevitele a další dětské hry. Já vždycky byla ta, kterou on musel zachránit nebo vysvobodit. Ale nikdy to nedokázal sám, vždy jsem mu pomáhala. Díky němu bylo každé léto nádherné.
Až do chvíle, než jsem jednou přišla k němu před dům a on na sobě neměl žádný plášť. Měl obuté vysoké vojenské holinky a oblečenou malou uniformu. Nesmál se jako dřív, když mě viděl. A ani mně nebylo do smíchu.
"Ty dneska nejdeš ven?" zeptala jsem se, i když jsem znala odpověď. Tu mi potvrdil jeho otec.
"Ne, drahoušku. Jasper pojede do školy, aby z něj jednou byl velký voják, nebo třeba dokonce major. Protože válka může být každou chvíli."
"Válka? Jaká válka? Žádná válka přece nebude," žvatlala jsem překvapeně. Jasper jen pokrčil rameny a dal mi tím vědět, že se nemám dál ptát. Pak se na rozloučenou usmál a nastoupil do vozu. Sevřelo se mi srdce a to jsem ještě netušila, na jak dlouho mi odjíždí.
Běžela jsem pak celou cestu polem, i když bylo mokré a já si tím ničila šaty. Chtěla jsem být rychle doma. Po tvářích se mi řinuly slzy a já nedokázala udržet vzlyky. Vřítila jsem se do pokoje, odstrčila hrubě tetu a stolicí zabarikádovala dveře. Chtěla jsem být sama. Byla jsem sama. I kdyby všichni muži na světě přišli, já bych byla stejně sama. Odešel, můj první a asi také jediný přítel.
Bylo mi tehdy asi dvanáct a vlastně poprvé jsem slyšela jeho jméno. Nikdy jsem se ho na něj nezeptala, nepřišlo mi to důležité. Pro mě vždycky byl a zůstane mušketýrem.
Bylo mi dvanáct, jemu patnáct, proto odjel na školu. A já začala žít jako dívka. Jak v Texasu, tak hlavně doma. Brzy jsem zjistila, že i u nás je mnoho, takových, co vypadají jako hrdina z knih. Třeba Ashley, taky četl tak rád knihy a taky měl tak zlatavé vlasy i modré oči. Poblouzněna mládím jsem téměř zapomněla, že pravý byl jen jeden.
A pak přišla válka. Ne, válka přece nebude! Nemohla jsem tomu uvěřit. Muži nemluvili o ničem jiném. Všude jen samá příprava na boje a já se jí tolik bála! K tetě Madeline jsme přestali jezdit už dávno. Od doby, co jí odvezli do ústavu pro chorobomyslné, jsem ji už neviděla. Ji, ani Texas. A s tím ani zárodek mého strachu z boje.
Stala jsem se ženou hloupého, ale bohatého Charlese a doufala, že mi tím ta zatracená válka snad aspoň něco přinese k dobru. Do toho všeho mi ta přitroublá Melanie chtěla ukrást Ashleyho. Mého Ashleyho! A pak ten neodbytný pan Buttler. Jak ten mi lezl krkem!
Kdo by si pomyslel, že při jednom z výletů na nákup do města narazím zrovna na projíždějící texaskou kavalerii.
"Pššt," zašeptal mi kousek od ucha. Jeho hlas prořízl hluk tržiště jako tón flétny. Prudce jsem se otočila a spatřila ten překrásný hodný úsměv.
"Mušketýre!" vykřikla jsem a vyskočila mu kolem krku.
Smál se. "Scarlett, vyrostla jsi. Jsi nádherná!"
"Kdo je to?" ozvalo se z druhé strany a já si vzpomněla, že jsem přijela nakupovat s Charlesem. Začala jsem rychle hrát naučené divadlo: "Ach, drahý, to je můj přítel z dětství. Neviděli jsme se již velmi dlouhou dobu. Toto je Charles, můj muž." Poslední slova jsem se snažila zašmodrchat, ale slyšet stejně byla.
"Opravdu jsi vyrostla," konstatoval trochu posmutněle, "No, vlastně i já. Podívej, už nejsem žádný mušketýr, Scarlett. Jsem major a jižan. Kdepak modrý hábit, ti by mě hnali. Jsem major Jasper Whitlock, drahá. Tak jsme se zase viděli. Krásné setkání. Ale teď musíme jet dál. Válka nepočká."
Otočil se ke svým lidem. Chtěla jsem ještě mluvit. Chtěla jsem mu říct, jak to doopravdy je. Že jsem nikdy necítila nic tak silného k jinému muži. Že on je a navždy zůstane mým jediným mušketýrem. Ale to už mi Charles ukazoval nové látky a kavalerie vyrazila z města.
Dívala jsem se do dálky na mizící zlaté vlasy. Zdálo se mi, že se na okamžik otočil. Pak sáhl do hluboké kapsy šedého kabátu a vytáhl z ní modrý šátek. Nepatrně s ním na mě zamával a uvázal si ho kolem krku pod košili. To já měla tenkrát při čtení ten šátek kolem sukně. Uvědomila jsem si, že mi ho vzal. A byla jsem z toho šťastná. Nikdo lepší ho nemohl mít.
Pozorovala jsem dřevěné kříže a přemítala, jestli i on mezi padlými leží. Slza mi skápla až na rty. Vzpomněla jsem si na ty jeho, jak se smály. Ba ne, mušketýři přece neumírají.
Zdroj: můj oblíbený blog www.twilightworld.pise.cz