Stála jsem před prostranstvím označeném dřevěným křížem a přemýšlela. Moje vzpomínky stékaly zpět, jako by se z polí slévala všechna krev těch mužů, kteří zde leží. Uvažovala jsem, kolik jich mé srdce znalo. Trápí mě jejich ztráta? Jeden z nich byl dokonce dříve mým mužem, a přesto mě nezavalil stesk. Až když jsem došla úplně na začátek své cesty, něco ve mně se sevřelo a po tváři se mi skutálela nešťastná slza.
Pamatuji si, jak jsme se každé léto mého dětství ke konci prázdnin vydávali s otcem na návštěvu k tetě Madeline do Texasu. Měla tam nádhernou velkou vilu se širokou zahradou. Žila sama, takže její dům byl ryze ženský. Byla tu spousta květin a ozdob, ale žádné zbraně, ani trofeje z lovů. Byla to obrovská změna oproti Taře.
Teta Madeline byla otcova sestra. Byla jen o pět let starší, a přesto mi připadala spíš jako jeho matka. Byla dokonalým příkladem babičky z pohádek.
"Pamatuješ, drahá, jak jsi tetě komolila jméno, když jsi byla maličká?" nezapomene se otec vždy se smíchem zeptat, když se s Madeline vítáme u vjezdu na dvůr a sám si také odpoví: "Mebi!"
Ano, babička Madeline. Uměla vše, co se na starší dámu sluší a patří: šila, pekla, pěstovala zeleninu a starala se o zatoulaná koťátka. Byla to zřejmě ta nejmilejší stará paní, kterou jsem kdy potkala. A možná právě to mi na ní tak příšerně vadilo.
Ani jako malé dítě jsem s ní nevydržela dlouho sama, natožpak jako starší slečna. To bych se spíš ukousala nudou, než si s ní muset vyšívat.
Naštěstí ale žila v Texasu a tam se nikdo nemůže dlouho nudit. Pro každého tahle nádherná země nabízí něco nového. Pro dítě divočinu k prozkoumávání, pro dívku nové zkušenosti a pro ženu dokonalé známosti.
Ovšem věc, díky které jsem začala tohle místo doopravdy milovat, se stala, až když jsem jednou vyběhla za tetičky dům do polí. Byla jsem ještě copatá holčička, co neuměla pořádně vyslovit všechna písmenka. Běžela jsem mezi klasy vyššími než já sama a smála se, protože to všude lechtalo. Točila jsem se dokola a smála. Najedou jsem se zarazila, protože jsem zaslechla zvláštní zvuk. Zkusila jsem se zasmát ještě jednou.
"Pšššt!" zopakovalo to něco a já si uvědomila, že to nešustí vítr mezi obilím.
Otočila jsem se za zvukem a spatřila zlatavou kštici, která určitě nepatřila stéblům. Vyběhla jsem tím směrem a našla chlapce opřeného zády o kámen. Obličej měl celý zakrytý zlatavými vlasy, jak byl skloněn nad stránkami knihy. Byl hubený a o dost vyšší než já, ale nemohl být zas tak starý. Překvapilo mě, jak tlustou knihu má.
"Ty čteš?" zeptala jsem se a zlatovlasý kluk konečně zvedl hlavu.
"Jo, a ty mě rušíš," odpověděl mi tak kousavě, že jsem trochu úlekem zkrabatila nosánek. Asi si toho všiml, a tak se na mě usmál.
Ten moment mi navždy zůstane v srdci. Viděla jsem ho pak smát se ještě mnohokrát, ale tohle bylo něco neuvěřitelného. Jako by se na mě v tu chvíli smál princ. Usmála jsem se mu na oplátku.
Velké modré oči se rozzářily a chlapec ukázal na místo vedle sebe. Bylo to vlastně poprvé, co jsem seděla vedle cizího chlapce. A také poprvé, co jsem vedle něj sedět chtěla.
"A ty umíš číst takové velké knížky?" ptala jsem se dál a šlapala si přitom na jazyk.
Rozesmál se. Trochu jsem zrudla, jestli je to kvůli mé mluvě, nebo snad vypadlému zoubku, po kterém mi zůstala v ústech hloupá mezera. Ale zdálo se, že se zasmál prostě jen tak z radosti.
"Ano, moc mě to baví. V knížkách jsou chytré věci. Chceš, naučím tě to."
Nejdřív jsem chtěla nadšeně souhlasit, ale pak jsem si vzpomněla, jak maminka vždycky říká, že knihy a účty nejsou pro dámy. A tak jsem radši jen zakroutila hlavou. "Radši bych, abys mi kousek pšedčítal."
Tolik jsem se snažila vyslovit ty hlásky správně, ale pusa mě neposlouchala. Znova jsem celá zrudla.
"Nejsi ty Scarlett od pana Ohary? Vybrali ti skvělé jméno, červenko," usmál se znova, když jsem přikývla, a dál už mi bez trápení začal číst. Zvláštní, že si z toho příběhu nepamatuji nic víc, než modrý oděv mušketýra.
Brzo se začalo smrákat. Zavřel knihu, bez řečí mě vzal za ruku a doprovodil domů. Pozorovala jsem jeho prsty, jak drží ty mé. Připadalo mi, že k sobě pasují, jako by tak měly odjakživa být. Mebi mě přivítala pomalu v slzách, tak moc se o mě ta drahá stařenka bála. Nerada jsem jí působila trápení, přesto se mi to stávalo až podivně často.
Pak se přiřítil tatínek a chtěl mi vynadat, ale můj nový přítel se zachoval jako opravdový mušketýr. S tatínkem dlouho mluvil, pak mi na rozloučenou zamával a odešel pryč. Úplně jsem zapomněla, že nevím, jak se jmenuje.
Toho roku jsme se víckrát nepotkali. Bála jsem se tatínka na jeho jméno zeptat, aby mi nevynadal. Ale na další léto jsem se těšila jako nikdy předtím. Musela jsem zjistit, kdo je ten zvláštní zlatovlasý mušketýr.
Tentokrát jsem ho našla hned první den po příjezdu. Vlastně na mě čekal. Už z dálky jsem na příjezdové cestě viděla stát jeho siluetu s velkou modrou šálou kolem krku. Byl to převlek. Pro mě měl taky jeden. Od té chvíle jsme byli přátelé. Hráli jsme si na mušketýry a piráty, na divočinu nebo na objevitele a další dětské hry. Já vždycky byla ta, kterou on musel zachránit nebo vysvobodit. Ale nikdy to nedokázal sám, vždy jsem mu pomáhala. Díky němu bylo každé léto nádherné.
Až do chvíle, než jsem jednou přišla k němu před dům a on na sobě neměl žádný plášť. Měl obuté vysoké vojenské holinky a oblečenou malou uniformu. Nesmál se jako dřív, když mě viděl. A ani mně nebylo do smíchu.
"Ty dneska nejdeš ven?" zeptala jsem se, i když jsem znala odpověď. Tu mi potvrdil jeho otec.
"Ne, drahoušku. Jasper pojede do školy, aby z něj jednou byl velký voják, nebo třeba dokonce major. Protože válka může být každou chvíli."
"Válka? Jaká válka? Žádná válka přece nebude," žvatlala jsem překvapeně. Jasper jen pokrčil rameny a dal mi tím vědět, že se nemám dál ptát. Pak se na rozloučenou usmál a nastoupil do vozu. Sevřelo se mi srdce a to jsem ještě netušila, na jak dlouho mi odjíždí.
Běžela jsem pak celou cestu polem, i když bylo mokré a já si tím ničila šaty. Chtěla jsem být rychle doma. Po tvářích se mi řinuly slzy a já nedokázala udržet vzlyky. Vřítila jsem se do pokoje, odstrčila hrubě tetu a stolicí zabarikádovala dveře. Chtěla jsem být sama. Byla jsem sama. I kdyby všichni muži na světě přišli, já bych byla stejně sama. Odešel, můj první a asi také jediný přítel.
Bylo mi tehdy asi dvanáct a vlastně poprvé jsem slyšela jeho jméno. Nikdy jsem se ho na něj nezeptala, nepřišlo mi to důležité. Pro mě vždycky byl a zůstane mušketýrem.
Bylo mi dvanáct, jemu patnáct, proto odjel na školu. A já začala žít jako dívka. Jak v Texasu, tak hlavně doma. Brzy jsem zjistila, že i u nás je mnoho, takových, co vypadají jako hrdina z knih. Třeba Ashley, taky četl tak rád knihy a taky měl tak zlatavé vlasy i modré oči. Poblouzněna mládím jsem téměř zapomněla, že pravý byl jen jeden.
A pak přišla válka. Ne, válka přece nebude! Nemohla jsem tomu uvěřit. Muži nemluvili o ničem jiném. Všude jen samá příprava na boje a já se jí tolik bála! K tetě Madeline jsme přestali jezdit už dávno. Od doby, co jí odvezli do ústavu pro chorobomyslné, jsem ji už neviděla. Ji, ani Texas. A s tím ani zárodek mého strachu z boje.
Stala jsem se ženou hloupého, ale bohatého Charlese a doufala, že mi tím ta zatracená válka snad aspoň něco přinese k dobru. Do toho všeho mi ta přitroublá Melanie chtěla ukrást Ashleyho. Mého Ashleyho! A pak ten neodbytný pan Buttler. Jak ten mi lezl krkem!
Kdo by si pomyslel, že při jednom z výletů na nákup do města narazím zrovna na projíždějící texaskou kavalerii.
"Pššt," zašeptal mi kousek od ucha. Jeho hlas prořízl hluk tržiště jako tón flétny. Prudce jsem se otočila a spatřila ten překrásný hodný úsměv.
"Mušketýre!" vykřikla jsem a vyskočila mu kolem krku.
Smál se. "Scarlett, vyrostla jsi. Jsi nádherná!"
"Kdo je to?" ozvalo se z druhé strany a já si vzpomněla, že jsem přijela nakupovat s Charlesem. Začala jsem rychle hrát naučené divadlo: "Ach, drahý, to je můj přítel z dětství. Neviděli jsme se již velmi dlouhou dobu. Toto je Charles, můj muž." Poslední slova jsem se snažila zašmodrchat, ale slyšet stejně byla.
"Opravdu jsi vyrostla," konstatoval trochu posmutněle, "No, vlastně i já. Podívej, už nejsem žádný mušketýr, Scarlett. Jsem major a jižan. Kdepak modrý hábit, ti by mě hnali. Jsem major Jasper Whitlock, drahá. Tak jsme se zase viděli. Krásné setkání. Ale teď musíme jet dál. Válka nepočká."
Otočil se ke svým lidem. Chtěla jsem ještě mluvit. Chtěla jsem mu říct, jak to doopravdy je. Že jsem nikdy necítila nic tak silného k jinému muži. Že on je a navždy zůstane mým jediným mušketýrem. Ale to už mi Charles ukazoval nové látky a kavalerie vyrazila z města.
Dívala jsem se do dálky na mizící zlaté vlasy. Zdálo se mi, že se na okamžik otočil. Pak sáhl do hluboké kapsy šedého kabátu a vytáhl z ní modrý šátek. Nepatrně s ním na mě zamával a uvázal si ho kolem krku pod košili. To já měla tenkrát při čtení ten šátek kolem sukně. Uvědomila jsem si, že mi ho vzal. A byla jsem z toho šťastná. Nikdo lepší ho nemohl mít.
Pozorovala jsem dřevěné kříže a přemítala, jestli i on mezi padlými leží. Slza mi skápla až na rty. Vzpomněla jsem si na ty jeho, jak se smály. Ba ne, mušketýři přece neumírají.
Zdroj: můj oblíbený blog www.twilightworld.pise.cz