Nekonečná láska

Je to o Alici a Jasperovi (oba jsou lidé). Bydleli hned vedle sebe a přátelili se spolu už od dětství. Alice se ale najednou stěhuje. Odhodlá se nakonec Jasper říct jí pravdu o tom, že ji miluje? Nebo jeho tajemství zůstane navždy tajemstvím?

Stál jsem u okna a pozoroval Alici, jak se baví s nějakým mužem v modrém oblečení. Stěhováci. Když s ním domluvila, nasedl do auta a zamířil spolu se všemi jejími věcmi pryč. Alice se stěhovala. Z nějakého mně neznámého důvodu odjížděla. Stěhovala se pryč a bylo velmi pravděpodobné, že ji už nikdy neuvidím, ale já prostě nebyl schopen vyjít ven a říct jí, co k ní opravdu cítím. Dvacet čtyři let bydlím vedle ní. Známe se už od dětství. Jako malé děti jsme si spolu hráli, na škole se pak společně učili a já jí za tu dobu nebyl schopný říct, že ji... miluji. Ona mě považuje pouze a přítele a nikdy pro ni nebudu znamenat nic víc. Smutně jsem otočil hlavu od okna a zamířil do své ložnice. V psacím stole jsem vyhrabal jednu starou fotku. Byli jsme na ní my dva. Já a Alice. Bylo to z oslavy jejích pátých narozenin. Na krátkých česných vlasech měla nasazenou malou korunku, jako pro princeznu. Držela mě za ruku a usmívala se. Sklíčeně jsem si povzdechl a odložil fotografii na stůl. Věděl jsem, že svoji šanci jsem už propásl. Dvacet čtyři let jsem žil hned vedle Alice a měl jsem tolik příležitostí jí říct pravdu o svých pocitech. Promeškal jsem každou příležitost, a tak si teď budu muset zvyknout nežít vedle Alice. Z přemýšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře. Zvedl jsem se a šel otevřít.

"Alice?” Nemohl jsem uvěřit svým očím, když jsem otevřel dveře.

"Jaspere, já... přišla jsem se rozloučit,” řekla.

"No tak se měj hezky,” odpověděl jsem jí. Měj se hezky. To jsem nemohl říct něco lepšího?

"Jo, ty taky,” šeptla a objala mě. Po chvilce se odtáhla, otočila se a odcházela pryč.

"Alice! Počkej!” vykřikl jsem najednou na ní.

"Ano?” Se zájmem se na mě otočila.

"Já jen...” Najednou jsem zase ztratil odvahu a nedokázal ze sebe dostat pravdu. "Sbohem, Alice,” řekl jsem nakonec.

"Sbohem Jaspere,” rozloučila se a odešla pryč. Stál jsem tam a pozoroval ji, jak zamyká svůj starý dům a nastupuje do auta. Začalo pršet, ale já se stále nepohnul z místa. Ona se na mě otočila, zamávala mi na rozloučenou a nastartovala motor. Kapky deště mě studily na obličeji a já se najednou rozběhl k jejímu autu.

"Alice, počkej!” křikl jsem a ona vystoupila z auta a zmateně na mě hleděla.

"Já... musím ti něco říct. Alice, já tě miluju. Miluju tě celou tu dobu a už jsem to nemohl vydržet, musel jsem ti to říct. Já...” spustil jsem na ni a chystal se pokračovat, když mi najednou skočila do náruče a políbila mě.

"Doufala jsem, že to řekneš,” šeptla a znovu mě políbila. Stáli jsme tam na příjezdové cestě. Dešťové kapky nás postupně celé smáčely, až jsme byli celí mokří. Byla nám zima, ale my tam pořád stáli a hleděli zamilovaně jeden druhému do očí. V tu chvíli byste nenašli šťastnějšího člověka v celém vesmíru než jsem by já. Budu si muset zvyknout nežít v domu vedle Alice, protože teď už ji budu mít pořád jen u sebe. Šťastně jsem se na ni usmál a znovu ji něžně políbil. 

zdroj: stmivani.eu