Vzpomínky 1\2

 Tenhle příběh bude na dvě části protože je trochu delší. Je to o tom jak Carlisle vzpomíná na to jak potkal svou dokonalou Esme :) Příjemné počtení :) -AliceCullen 

Seděl jsem u nás na posteli v ložnici a jako každý večer jsem psal svůj deník, jako to dělám celý život neskutečných 366 let. Když jsem psaní dokončil nalistoval jsem jeden rok na který nikdy nezapomenu a na který přelistovávám každý večer byl to rok 1921. Můj nejoblíbenější zápisek, protože jsem v něm potkal můj poklad mou Esme, můj důvod mé existence. Začal jsem číst a pousmál se. Každý řádek z mého psaní jsem se mi objevil před očima...znovu jsem to prožíval....

Psal se rok 1921 vše bylo při starém každý den jsem jen přežíval. Ale dnes jsem cítil že se má něco změnit, že konečně bude všechno jiné ale čím? To jsem sám nevěděl, dokud jsem jako obvykle nedojel do práce. Jako obvykle jsem obvykle jsem si vzal věci, pozdravil svého dobrého kolegu, který si šel jako vždy pro kafe bez kterého není schopen fungovat a jako bez života jsem zalezl do svého kousku naší společné cely. Sedl jsem si do křesla a začal přemýšlet. "Carlisle?...musíš jít...máš případ...Carlisle? Slyšíš mě?" zatrylkoval mi rukou před obličejem, když jsem mu dlouho neodpovídal. "Cože? říkal jsi něco? " řekl jsem myslí jinde....tím jak to udělat, zabít se a konečně být šťastný. Jo už jdu podíval jsem se na něj a znuděně se zvedl. "Tak co to je dneska?" vypravil jsem ze sebe naučeně a povzdechl si. 26-letá žena skočila z útesu kvůli.....nedořekl to...tohle normálně nedělal, že by konečně pořádného? "Řekni mi to" podíval jsem se mu se zájmem do očí. "Přečti si to sám...já...já...nemůžu promiň" řekl mi a podal mi spis. "Fajn" vzal jsem si plášť a šel na její pokoj cestou jsem si pročítal její spis. Zaskočilo mě jméno na tom spisu, přečetl jsem si ho ještě několikrát, stále jsem tomu nemohl uvěřit, je to už tolik let, nemůže to být ona, určitě je šťastná a žije nádherný život a ne tohle, určitě je šťastně vdaná a mě už šibe. Zastavil jsem a přečetl si ho znovu...nemýlil jsem se ve spise stálo Esme Anne Platt Evenson nedokážu popsat mé zděšení, málem jsem ten spis upustil. Ne to se mi musí zdát to nemůže být ona. Rychle jsem se začetl do spisu a málem to se mnou seklo, když jsem přišel k tomu proč to udělala. Proč skočila. Zabilo mi jí neskutečně moc líto a řekl jsem si že jí pomůžu za každou cenu...že to přežije i kdyby mě to mělo stát cokoliv a nikdo už jí nikdy neublíží s těmito myšlenkami jsem otevřel dveře od pokoje a stuhl, když jsem to viděl. Málem jsem se rozplakal, ale byl jsem netvor a ti slzy nemají. 

Takže ze mě vyšlo jen tiché zasténání. Přede mnou ležela ona s očima zavřenýma...odpočívala. Byla snad ještě krásnější než jsem jí viděl naposledy vydechl jsem a nevěděl jsem co dělat, poprvé jsem nevěděl co dělat, byla tak krásná, že se mi zatajoval dech, vypadala jako bohyně, usmívala se ze spánku. Jediné co jí hyzdilo byly všude modřiny a dlahy nedokázal jsem se na to dívat, na to jak moc asi trpí "Esme proč? ....zašeptal jsem a vzlykl bez slz.