Twilightsvet | Apríl Emmette!!!!

EMMET:

Celou noc jsem si lámal hlavu s tím,co provést ostatním.Zítra mělo být totiž 1.dubna – apríl.Rosie z toho byla dost nabručená,protože jsme ji díky hlubokému zamyšlení dostatečně neuspokojil – dokonce jsme ani nerozflákali postel!A když jsem ji kolem čtvrté ráno opustil úplně,se slovy že jí chci koupit dárek, naštvala se na mě a vystrčila mě z okna jako nějakého pobudu.A to jsem ani moc nelhal – v podstatě se dalo říct že jí kupuji dárek.

Během hodiny jsem pořídil všechny rekvizity potřebné k mým plánům a vrátil jsem se domů.Alice s Jasperem se rozhodli dohnat to,co my s Rose dnes v noci nezvládli a z jejich ložnice se ozývaly...nazvěme to zajímavými zvuky.To Carlisle s Esme se milovali poněkud tišeji.

Vzal jsem nahrávací zařízení,vyskočil na střechu a přešel až k pootevřenému oknu Jasperovy a Aliciny ložnice.Hlasitost jsem nastavil na maximum a začal nahrávat.Po několika minutách jsem to zabalil a vrátil se do obýváku,ke stolku kde si Esme nechala notebook s téměř dokončeným návrhem domu pro jednoho ne moc známého ministra.Tento grafický  program jsem sice neznal,ale nebyl problém se v tom zorientovat.Za slabou půlhodinku už na obrazovce přede mnou nebyl návrh elegantní vilky,nýbrž strašidelná zřícenina středověkého hradu,ovšem s nápisem ´Soho Vás Vítá!´ na hradní bráně.Do kamenných okenních rámů jsem ještě dokreslil pár duchů a upírů,a odeslal to onomu ministrovi.

Pak jsem si do kapes schoval pár "přátelských" zvířátek,ty kterých se Rose příšerně štítí, a vydal se do naší ložnice.Naštěstí byla moje drahá polovička zrovna v koupelně,takže nebyl problém do její šatní skříně nepozorovaně vypustit pár odporně rozkošných sklípkanů.Ještě jsem zkontroloval,že se mým malým kamarádům mezi Rosiným oblečením líbí a tiše jsem se vykradl z domu.

Sebral jsem klíčky od svého Jeepu a rozjel se pro Bellu,abych mohl uskutečnit další svůj "malý" žertík.I když ani zdaleka nebyl tak podrazácký,jako to co jsem se chystal udělat Alici a  Jasperovi...

Nebyl problém přesvědčit Bellu,aby se mnou jela do školy – potom co jsem se zmínil,že je to kvůli Edwardovi.Opět jsem jí v podstatě nelhal...

V klidu si nechala zavázet oči a dovést se do prázdné učebny biologie;ale to netušila co ji čeká.Opustil jsem ji s ujištěním,že Edward přijde brzy.To byla taky pravda,skoro.Jen jsem jí jaksi zapomněl sdělit,že Edward nebude první kdo sem vejde...

ROSALIE:

Emmet mě dneska pěkně dožral.Celou noc se vůbec nesoustředil a když se někdy ve čtyři ráno začal oblékat,to byla poslední kapka.Zuřivě jsem ho vyhodila z okna a nabručeně se odebrala do koupelny,kde jsem strávila asi tři hodiny – a odkud jsem právě odcházela.

Přešla jsem ke skříni a rozmýšlela se co si obléct,když v tom mi něco přeběhlo přes ruku.Něco chlupatého,lehkého šimravého...a pak se z mé skříně vynořil ten nejnechutnější pavouk na světě.

"Áááááá!!!"rozječela jsem se a prudce přibouchla dveře skříně.Upírskou rychlostí jsem vystřelila z pokoje a dál hysterčila. "Alice,POMÓC!!"ječela jsem a vtrhla k nim do ložnice.Zrovna byli v nejlepším....

"Sorry,ale mám ve skříni pavouky!!Prosím,vytáhněte je!!"žadonila jsem.

Alice protočila oči a Jasper si povzdech,ale obalil se prostěradlem a šel mi helfnout.Vytáhl ze skříně čtyři odporné pavouky,zabil je a vyhodil do smetí.Vrhla jsem se k šatníku a začala se hrabat v oblečení – a pak jsem vytáhla svoje nejlepší tričko..nyní už ne nejlepší.

Krásný apríl,lásko! Tvůj miláček...hlásal křiklavě růžový nápis.

Rozzuřeně jsem se vyřítila z pokoje a byla jsem v půli cesty do obýváku,když se ozval Esmin zoufalý výkřik. "Ten idiot!Podívejte se co odeslal!!"

BELLA:

Už několik minut jsem stála bez pohnutí v nějaké místnosti,netuším kde.Od té chvíle co mě sem Emmet postavil,mi probíhalo příjemné mravenčení po celém těle.Přijde sem Edward...

V tom se konečně otevřely dveře.Vydechla jsem zadržovaný vzduch a otočila se po tom zvuku. "No konečně jsi tady!"napřáhla jsem k němu ruce a ...

EDWARD:

1.duben.Tohoto dne jsem se předem děsil.Byl to jediný den v roce,kdy jsem se Emmeta doopravdy bál.

A už to začalo.Rosin šatník,Esmein návrh.Emmet se vrátil domů těsně před odjezdem do školy a raději jel se mnou ve Volvu – Rose byla parádně vytočená a jela s Alicí a Jasperem.

Těsně před tím než jsem vjel na školní parkoviště se ke mně Emmet naklonil a s úsměvem který se mi vůbec nelíbil zašeptal: "Nebojíš se že ti Bella zahýbá?"provokoval.Temně jsme na něj zavrčel. "O co jde?" Neodpověděl,ale v jeho myšlenkách jsem viděl učebnu biologie.Emmet nevypadal že bude dál jakkoliv komunikovat a tak jsem podrážděně vyrazil k učebně.

Otevřel jsem dveře a neslyšně zavrčel.Uprostřed místnosti stála Bella se zavázanýma očima a natahovala ruce k Miku Newtonovi!S otevřenou pusou jsme zíral jak se ho dotkla konečky prstů a on ji objal rukama kolem pasu.V tu chvíli zmrzla a pokusila se odtáhnout.To mě probralo.Prudce jsem od ní Mika odstrčil a strhl jí pásku z očí.Zmateně zamžourala proti světlu,a chvilku trvalo než se jí podařilo na mě zaostřit.Bezeslova jsem ji vzal za ruku a vytáhl ji ven z místnosti.Po cestě jsem v duchu nadával na Emmeta.Pitomec!!!Bells to asi taky muselo dojít,soudě podle jejího nabručeného výrazu.

EMMET:

Místo abych šel na hodinu spolu s Rose a Jasperem, jsem se vypravil do kanceláře paní Copeové.Realizovat další žertík.

Byl tam totiž zároveň i rozhlas.A to jsme potřeboval.Dneska jsme měl vyjímečné štěstí – nikdo tu nebyl,nikdo mě nezpozoroval.Počkal jsme deset minut po zvonění,abych měl jistotu že ve všech třídách vládne ticho a nikomu neunikne ani vzdech z toho,co jim teď pustím.Zastrčil jsme nahrávku do přístroje,zapnul rozhlas u uvedl to slovy: "Alice Cullenová a JasperHale tak jak je neznáte!"

Potom jsem vyskočil z okna a uháněl k nemocnici – na další aprílový vtípek.

JASPER:

Po incidentu s pavouky a Esminým domem jsme doufali že už Emmet skončil,ale pak se do třídy vřítil téměř nepříčetný Edward s naštvanou Bellou.Trochu mě to vyděsilo – bylo mi jasné že teď přijdeme na řadu my s Alicí.Kdybych jen tušil jak blízko jsem pravdě...

Zrovna jsem měl biologii společně s Rose,která byla ještě pořád nabručená že s ní Emmet dneska v noci v podstatě nic nedělal,a hlavně nadávala na svoje počmárané tričko a pavouky ve skříni,když v tom se ze školního rozhlasu ozval Emmetův hlas – stěží zakrývající smích. "Alice Cullenová a Jasper Hale tak jak je neznáte!"A pak jsem uslyšel.........

Kdybych mohl,zrudl bych po kořínky vlasů.Cítil jsme na sobě pohledy všech ohromených lidí ve třídě,profesora nevyjímaje.Jen Rose byla nažhavená jako já – přestože jí to přišlo vtipné, byla z Emmetova chování znechucená.

Ještě pár minut vládlo v místnosti zaražené ticho přerušované soustavnými..zvuky z reproduktoru, a když se ozval poslední slastný vzdech,třída explodovala smíchy.Podle halasného řehotu,který sem doléhal až z druhého konce budovy – a z úplně všech tříd ve škole – mi došlo,že to ten parchant skutečně pustil všem.PanBanner uklidnil rozesmátou třídu a až do konce hodiny se na mě nepodíval.

Hned po zazvonění se nás pět sešlo,jako kdybychom se předem domluvili.Já,Alice,Rose,Edward,Bella,všichni neskutečně nasraní a dopálení Emmetovým chováním.

"Zabijeme ho!"vyštěkla Alice a drtila v rukách učebnici tak důkladně,že se jeden její roh rozpadl na jemný prach.

"Ne,"zavrčel Edward pomstychtivě. "Mám lepší nápad – kdybychom ho zabili,trpěl by příliš málo." V rychlosti nám vysvětlil o co jde a Rosalie přidala ještě další nápad...

EMMET:

Běžel jsem k nemocnici a už si trénoval vážný výraz,abych ho byl schopen udržet až přejdu k věci.Měl jsem v plánu našemu panu doktorovi trošku pocuchat nervy.Na vrátnici jsem se velmi slušně a mile vyptal na doktora Cullena a roztřesený vrátný mi popsal cestu.Vydal jsem se za Carlislem a doufal že bude ve společnosti několika dalších doktorů.Moje přání bylo vyslyšeno.Zdvořile jsem zaklepal a čekal.Když se dveře otevřely,stál v nich neznámý doktor. "Přejete si?"zeptal se mě nechápavě.

"Jdu za doktorem Cullenem,"vysvětlil jsme mu. "Ale klidně mě může vyšetřit někdo jiný."

Ten doktor mě uvedl do ordinace a přesně jak jsem doufal,stačil se mě vyptat co mě trápí dřív než stačil Carlisle zaraegovat.

"No,víte já si tak nějak nedokážu nahmatat tep a bušení srdce,..a vůbec – nemáte pocit že jsem kapánek podchlazený?"zeptal jsem se a tvářil se jako rozrušené neviňátko.Po Carlisleově tváři přeběhl šok,a pak špatně skrývaný hněv se zděšením.

Ten druhý doktor se na mě podíval jako na blázna,ale pak pokrčil rameny a dal si do uší stetoskop.Pokoušel se zaslechnout moje nebijící srdce s narůstající nervozitou a nakonec vyděšeně  nevěřícně vykřikl: "Jemu snad fakt nebije srdce!"vyjekl.

Přemáhal jsem smích a snažil se tvářit stejně nervózně jako on.Carslisle jemně odstrčil druhého doktora a převzal od něj stetoskop se slovy: "Já se na to podívám."Celou tu dobu co předstíral že mě vyšetřuje mě probodával zlobným pohledem a nemusel jsem být Edward abych věděl co se mu hodí hlavou.

"Je v pořádku,"řekl Carlisle a než kdokoliv další stačil promluvit,vystrčil mě z ordinace a zabouchl za mnou dveře.Počkal jsem až budu před nemocnicí a teprve pak jsem se rozesmál.Asi na mě budou všichni naštvaní,ale za tu srandu to stálo.

O půl páté odpoledne jsem naznal,že už by mohli být dostatečně vyzuření a tak jsem se rozběhl domů.Místo abych šel hlavním vchodem jsem to vzal přes garáž,protože jsme si v autě nechal mobil.Vstoupil jsem do garáže a moji pozornost okamžitě upoutala obrovská růžová plachta,přetažená – soudě podle toho že jiné auto tu nechybělo – přes můj Jeep.

S neblahým očekáváním jsme ji strhl...a málem mě kleplo.Moje milovaný barevný autíčko už nebylo barevný.Bylo slitý do jednoho nechutného odstínu křiklavě růžové.

Zoufale jsme si prohlížel tu zářivě růžovou metalízu a potahy na sedadla z jak jinak než růžové kožešinky...Všechno tam bylo růžové,bez výjimky.Volant,řadící páka,dokonce i airbagy – každý v jiném odstínu,ale stále teploušky růžovoučké.I pneumatiky.Taktéž okýnka a světla byla růžová a na předním skle se skvěl nápis: "Jak ty,tak my."

Pořádně mě to vytočilo,ale zároveň jsem cítil že jsem si to zasloužil.Takhle už aspoň budou vyzuření a budeme fungovat dál jako rodina.

Vyběhl jsme do obýváku a vesele vykřikl: "Jak jste si užili apríla?"

Alice se mračila. "Úžasně,ty idiote.Mimochodem,jak se ti líbilo auto?"

"Taky úžasný,"zabručel jsem. "A co pan ministr?Jak se mu líbil dům?"

Esme mě probodla nakvašeným pohledem. "Musela jsme mu jak debil vysvětlovat že si můj syn hrál s počítačem.Teď žije v přesvědčení že je ti tak sedm let,"zasmála se.

"Kde je Rose?"všiml jsem si že moje kráska chybí. "Ještě je naštvaná?"

"Ne,"pousmál se Edward. "Chce dohnat dnešní noc,aspoň podle jejích myšlenek."

To mi stačilo.Rosie na mě čeká...

Bleskově jsem vyrazil k nám do ložnice.Již po cestě jsem ze sebe strhl skoro všechno oblečení,až na spodní prádlo.Rozrazil jsem dveře...a do očí mě uhodily stejné křiklavě růžové stěny jako bylo moje auto.Málem jsem zavyl – copak jim to ještě nestačilo?

A pak jsem uviděl....jeho.

Uprostřed pokoje stál Mike Newton v růžových tangách......a zatáhl za šňůrku,aby si je svlékl.Tanga sklouzly dolů...

V jistých partiích měl napsán růžový nápis:Apríl,Emmete!