Ty dopisy mi nedají spát. Ano, sice jako upír spát nemohu, ale mám z nich takový zvláštní pocit. Jako kdybych se zamiloval do někoho, koho jsem v životě neviděl. Třeba do dívky, která píše dopisy svému vyvolenému. Mně. Proč jen si vybrala mě? Na světě jsou spousty krásných lidských i upířích mužů. Byl jsem jí souzen? Proč se tedy neukáže? Tajemná dívka, která každý den napíše dopis s mou adresou, ve kterém píše, jak moc mě miluje a podobné věci. Dnes jsem dostal další dopis a jako obvykle byl nadepsán: Zloději mého srdce.
Rád bych ji spatřil a přesvědčil se, zda je taky tak milá, krásná a líbezná, jak jsem odtušil z jejich dopisů. Z dopisů plných krásných, líbezných slovíček. Z dopisů, kterých mi posílá každý den. Vždy jsem žil sám a na svůj předešlý život si pamatuji jen zřídka. Jestlipak je to vražedkyně, co jí na lidech nezáleží, anebo je jako já, zlatooká? Ty otázky... Kéž bych na ně jen znal odpovědi. Když mě tak miluje, proč se neukáže? Vězní ji snad někdo? Má snad přítele, který ji miluje a nedovolí jí svobodně se rozhodnout? Možná... Já si ji najdu.
Od své proměny jsem sám. Dokonce ani nevím, kdo mě přeměnil. V ten den jsem se vracel pozdě večer do svého soukromého domu. Dále si pamatuji jen na ostré bodnutí do krku a tři dny muk. Ještě slabý hlas jsem toho večera zaslechl, ale nic víc. Když jsem se probudil, byl jsem sám s pálením v krku a očima rudýma. Naučil jsem se žít bez lidské krve, i když jsem párkrát ujel.
Kráčel jsem pomalu a potichu setmělou uličkou. Vracel jsem se z lovu. Všude byla tma, ale já přesto viděl. Tma halila vše kolem mne. Domy, silnice a i mne. Tma a ticho. Toto období jsem miloval. Vždy, když se setmělo, vycházel jsem ze svého domu ven. Každou temnou, tichou noc jsem kráčel setmělými uličkami tak jako tohoto dne. Zvuk mých kroků se jen lehce odrážel od země. Jen ticho a tma. Nechal jsem své myšlenky proudit, nevnímaje sny a myšlenky všech v okolních domech. Hleděl jsem do tmy a přemýšlel nad vším. Moc toho nebylo. Od mé proměny se stalo jen opravdu málo důležitých věcí, ale na dvě věci jsem myslel. Na moji, již zesnulou, matku a na ni. Na tu neznámou dívku, od které dostávám ty záhadné dopisy. Procházel jsem kolem ledové řeky, nad kterou se vznášela bílo - šedá mlha. Procházel jsem lehce, abych nerušil to krásné ticho, co nastalo po západu slunce.
Ticho by jistě trvalo, kdyby jej nevyrušily lehké vzlyky a šeptavé výhružky. Ztuhl jsem a zaposlouchal se.
"Takže, holčičko... Máš u mě menší problém... Ještě jednou něco takového vyvedeš a urvu ti tu tvou blbou hlavu... Ale teď si užiju!" bylo slyšet lehké syčení a vzlyky se o to víc prohloubily.
"Ty parchante! Pusť mě! Nemůžeš mi bránit v tom, co dělám! Já ho přeměnila! Mám za něj zodpovědnost!" prosila ta vzlykající žena, ale já při jejich slovech ještě víc zpozorněl. Plížil jsem se blíž a blíž po stěně cihlového domu tak, aby mě nezaslechli.
"Nějakej tvůj Edwort Moslon mě nezajímá! Ty jsi moje! A já si s tebou budu dělat, co chci!" syčel dál. Vyhlédl jsem zpoza rohu domu. Právě v tu chvíli s tou dívkou mrštil o zeď baráku. Kdyby byla člověk, nesla by to s velice vážnými zraněními. Ta dívka byla nádherná. Měla mahagonové vlasy a její tělo bylo dokonalé. Nebránila se. Ona se ho bála! Došlo mi náhle. Chtěl jsem vystartovat a zabránit tomu chlápkovi v dalším týrání, ale slova, co žena pronesla, mě přikovala k zemi.
"Edward Mason! Ty pitomče! Nech mě na pokoji, Jamesi!" Svou nadávku si odnesla s další fackou, ale já stál dál neschopen slova na místě a zíral na tu scénu před sebou. Chlap se k dívce začal opět přibližovat. Konečně jsem byl schopen pohybu a s vrčením jsem se před dívku vrhl.
"Nech ji na pokoji! Nebo..." začal jsem vyhrožovat, jenže on mi skočil do řeči.
"Nebo co? Utrhneš mi hlavu? Jé! To se strašně bojím!" vysmíval se mi. Já už toho měl tak plné zuby. Vrhl jsem se k němu. Začali jsme spolu zápolit. Byl to vyrovnaný souboj. Nakonec se mi povedlo odtrhnout mu ruce. Bolestně zařval a pokoušel se mě zneškodnit nohama. Marně. Já byl dost rychlý na to, abych mu stihl odtrhnout hlavu od těla. Vytáhl jsem z kapsy sirky a zapálil jeho ruce, hlavu i tělo.
Dívka seděla nehybně u zdi a pozorovala plápolající plamínky. Opatrně jsem se k ní přibližoval. Byl jsem skoro u ní, ale zaslechl jsem hlasy. Ona i já jsme sebou trhli. Lidé si zřejmě všimli plamenů šlehajících v uličce.
Na nic jsem nečekal a popadl tu dívku - upírku. Utíkal s ní pryč. Kdyby nás viděli lidé, asi by se divili, proč jsme v té uličce byli. Takto se nikdo nedozví, že tam někdo z nás dvou byl.
Běžel jsem a ona mi na mé hrudi stále vzlykala bez slz. Utíkal jsem chvilkami ve městě, ale jakmile jsem se dostal do lesa, zpomalil jsem. Doběhl jsem ke své chatce a vběhl dovnitř, kde jsem neznámou položil na židli ke stolu. Posadil jsem se naproti ní a pozoroval nečinně desku stolu.
"Děkuji... Zloději mého srdce," řekla konečně a opatrně se na mě pohlédla a slabě se usmála. Její usměv byl překrásný. Jako kdyby se rázem rozsvítily hvězdy na nebi. Byl jsem překvapen. Tak to ona? To ona je ta, kterou jsem tak dlouho chtěl spatřit? Byla ještě krásnější, než jsem si myslel. Pohledl jsem jí do očí a k mé úlevě byly zlaté.
"To ty...?" nedořekl jsem a zkoumavě jsem se na ni podíval.
"Ano. Já jsem ti psala dopisy a já tě i proměnila," omluvně na mě pohlédla.
"Ale proč?"
"Proč jsem ti psala, nebo proč jsem tě proměnila?"
"Obojí."
"Povím ti celý svůj příběh, jestli chceš?" Jen jsem kývl a ona pokračovala ve své řeči:
"Dřív jsem žila s rodinou, s Cullenovými. Byla to vegetariánská rodina, stejně jako ty nebo já." Nadechla se, i když to nepotřebovala a začala opět vyprávět.
"Jednou jsem si zašla sama na lov, ale napadl mě James. Rozezlilo ho, že na mě nepůsobí jeho dar vábení. Abys chápal, já mám dar psychického a z části i fyzického štítu. Takže mě unesl. Byla jsem jeho hračka na všechny způsoby. Když jsem tě potkala, myslela jsem si, že bys mi díky svému daru mohl pomoci. Kdyby mě nedostihl James, zůstala bych s tebou, ale on mě od tebe odtáhl. Schválně jsem se snažila, abychom jezdili na stejná místa jako ty. Když jsem na tebe konečně natrefila, začala jsem ti posílat dopisy. Přišel na to. Dál už to znáš sám," dovyprávěla.
"Mimochodem... Jmenuji se Isabella Cullenová, ale říkej mi Bello," dodala.
"Já je potkal," řekl jsem zamyšleně.
"Koho?"
"Cullenovi," řekl jsem a jí se rozzářil obličej. "Jestli chceš, mohli bychom se je vydat hledat," nabídl jsem jí. Vyskočila ze židle a políbila mě na tvář. Hned se odtáhla.
"Promiň... Já... Jen jsem ráda, že bys to pro mě udělal," omlouvala se a už už se chtěla otočit a vrátit se ke své židli, když jsem ji nečekaně popadl za ruku.
"Ne, to je v pořádku. Pověz mi jen..." odmlčel jsem se, "myslela jsi to, co jsi psala vážně? Opravdu mě miluješ?" Byl jsem si téměř jist, že kdyby byla člověk, začervenala by se.
"Ano. Od první chvíle, co jsem tě spatřila, jsem tě milovala. Promiň..."
"Neomlouvej se," pokáral jsem ji. "Jestli je chceme nalézt, měli bychom vyrazit," upozornil jsem. Oba jsme vstali. Nevědomky se chytli za ruce a vyrazili do našeho snad společného života.