... a pak se k nám připojili Alice s Jasperem, který je vegetariánem nejkratší dobu. Přinesli sebou zajímavé schopnosti, jenž nám můžou být v budoucnu nanejvýš užitečné.

Již jedenáctá odbila,
a lampa ještě svítila,
venku se dávno setmělo,
Okolí domu již utichlo.

 

Lidské děvče svíjelo se

v posteli s měkkou peřinou.

V osamělosti trápilo se

v hlavě myšlenku jedinou.

 

"Žel bohu, kde můj tatík vězí?
Civí na zápas v televizi!
Žel bohu, kde má matička?
Na pláži užívá sluníčka!"

Upíři zrána zmizeli.

Do ruchu města se rozjeli.

Výprodej útočí v obchodech.

Alice marně popadá dech.

 

Všichni tak byli nuceni

obnovit prořídlý šatník.

Žádný však nechtěl zbytečně

utrácet jediný pětník.

 

Měla jsem, smutná, milého,
život bych dala pro něho!
Do butiku se obrátil,
potud se ještě nevrátil.

 

A slyš, za oknem hlasu zvuk
a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!
"Spíš, má Bellinko, nebo bdíš?
Hoj, má dívenko, tu jsem již!
Hoj, má jediná, co děláš?
A zdalipak mě ještě znáš,
aneb jiného v srdci máš?"

 

"Ach Edwarde, ach pro nebe,
tu dobu myslím na tebe;
na tě jsem vždycky myslila,
Jacoba stokrát odbyla!"

 

"Ho, nevzpomínej toho psa!
Skoč a pojď a mě doprovoď;
měsíček svítí na cestu:
já přišel pro svou nevěstu."

 

"Ach proboha, ach co pravíš?
Kam bychom šli - tak pozdě již!
Vítr burácí, pustá noc,
počkej jen do dne - není moc."

 

"Výmluvy slyším zas a znova

cožpak mě nechceš za manžela?

Mám-li tě kousnout, tak to vzdej!

A lidskou svou ručičku mi dej!
Jen neprodlévej, skoč a pojď,
dnes ještě budeš moje choť!"

 

Byla noc, byla hluboká,
měsíček svítil z vysoka
a ticho, pusto v dědině,
vítr burácel jedině.

 

A on tu napřed - skok a skok,
ona s ním marně drží krok.
Vlci houfem v lese zavyli,
když ty pocestné zvětřili;
a vyli, vyli divnou věc:
žetě nablízku umrlec!

 

"Pěkná noc, jasná - v tento čas
mrtví s živými chodí zas;
a nežli zvíš, jsou tobě blíž -
ach, Bello, nic se nebojíš?"

 

"Což bych se bála? Tys se mnou,
a ruka Páně nade mnou. -
Pověz, Edwarde, řekni jen,
jak je tvůj domek upraven?
Čistá světnička? Veselá?
A zdali blízko kostela?"

 

Tu mezi lesem schované
stavení stojí vysoké;
úzká a dlouhá okna jsou,
zde žije Cullen s rodinou.

 

"Nic se, má Bello, nic neboj!
Veselo u mne, všeho hoj:

masa dost - ale bez krve,
dnes bude jinak poprvé!"

 

"Snad nechceš pozřít lidskou krev?

Carlisle bude žalem plakat!

A domem zazní jeho řev!

Pak bude lepší rychle zdrhat!"

 

"Netřeba se bát doktora,

odjeli s Esme na výlet!

Doma zůstal jen jediný:

vyhladovělý Emmet.

Ten bude souhlasit,

však ho dobře známe.

Žízeň zatouží uhasit.

Sklenku červené si dáme."

 

"To vidět nemusím,

z krve padám do mdlob!

Odvez mě do La Push,

převezme mě Jacob!"

 

A mrtvý oči otvírá,
a mrtvý oči protírá,
sbírá se, hlavu pozvedá
a půlkolem se ohlédá.

 

"To nepřipadá v úvahu!

Psisku tě znova nesvěřím!

Stojí mě velkou námahu,

že po něm rovnou neskočím!"

 

"Zapomeň na to,

jdem se teda vzít!

Ať spolu konečně

navždy můžem být..."

 

Carlisle zvolna vešel do obývacího pokoje. U okna, zády k němu stála jeho družka Esme a dívala se na zářící slunce. Její kůže se třpytila a Carlisleovi se při pohledu na její krásu točila hlava. " Esme, mám pro tebe dárek." Řekl a posadil se do křesla. " Dárek?" zeptala se a otočila se k němu. " Já něco slavím?" " No, měl bych ti dávat dárky i když nic neslavíš,ale dnes doopravdy slavíš." Esme svraštila čelo jak usilovně přemýšlela. " Právě dnes to je pět let co jsem tě proměnil upírku."

" Carlisle...." Do obýváku se vetřel Edward. " Chtěl jsem to Esme oznámit se vší parádou. Věděl jsem, že jaksi zapomněla na své upíří narozeniny.A ty mi to zkazíš a jen tak ji to oznámíš jako kdybys říkal,že zítra bude pršet." " Ale no tak, já jsem překvapená. Jak jsi mi to chtěl říct?" Edward usedl za piáno a zahrál krátkou skladbičku. Potom vyskočil na nohy, přešel k Esme, políbil ji ruku. " Drahá Esme, dnes máš narozeniny. Tady je jeden malý dárek..." Zpod piána vyndal ohromnou kytku. Na růži, které celému pugétu vévodila byl omotaný řetízek. " A tohle jsem složil specielně pro tebe." Nedal upírce možnost rozplývat se nad náhrdelníkem a zase sedl za piáno a začal hrát. Místností se linuly líbezné tóny. " Edwarde, to je krásné...." Šeptala Esme a dojetím se zajíkala.

" Konec srandy. Teď já." Vrátil se na scénu Carlisle s podlouhlým balíčkem. " Rozbal to." Poslechla. Do klína ji spadla složená mapa. Povytáhla obočí,ale mapu rozložila. " Jižní Amerika....Rio de Janeiro..." Zamumlala Esme když prohlížela malé popisky měst. " Tohle je důležité."Carlisle položil prst na mapu. V záplavě modři znárodňující oceán byly rozesety žluté tečky. Ostrovy nejspíš. " Hlavně tohle je důležité." Pokračoval Carlisle jako by nic. Edward se uchichtl když v jeho myšlenkách zaslechl o co se jedná. " Myslím, že půjdu." Dodal tichým hlasem a odešel z místnosti. Esme a Carlisle osaměli.

" Důležité?" Zadívala se na míst, které Carlisle ukázal. Jedna z teček byla červeném kroužku. Esme si dlouho prohlížela mapku a potom zalapala po vzduchu. "Řekni, že se mi to zdá." Edward se ve svém pokoji zasmál. " Nezdá,drahá. To je můj dárek k narozeninám. Ostrov. Ostrov Esmé." " Ty jsi pojmenoval ostrov po mě?" " A nejen to. Je celý tvůj." Esme spadla mapa na zem. " To není možné....Zdá se mi to?" " Ne." " Carlisle..." poděkovala mu dlouhým polibkem.

" To není všechno...." Řekl Carlisle tichým hlasem. " Jak prosím?" " Ještě pro tebe něco mám...Ale bude jen na tobě jestli to přijmeš nebo ne." Esme se nestačila divit. Dostala ostrov...A Carlisle ji chce ještě něco dávat? " Co to je?" "Hned uvidíš." Došel ke skříně, která byla v rohu pokoje a z šuplíku něco vyndal. " Esme...." Zhluboka se nadechl a vypadal, že je nervózní,což u Carlislea bylo velice, velice neobvyklé.

Esme přestala dýchat, když před ní poklekl na jedno koleno a vzal ji za ruku, na kterou ji následně lehce políbil. " Nedovedu si představit věčnost bez tebe....Vezmeš si mě?" upíral na ni své zlaté oči a otevřel krabičku s krásným prstýnkem. " Ach....Carlisle vezmu si tě!" " No hurá." Ozvalo se ze shora. Carlisle ji navlékl prsten a povstal. " Miluju tě." A políbil ji. Esme mu polibek chvíli oplácela. " Já tebe taky." Edward nakoukl do pokoje. " Trvalo vám to! Ale teď vám blahopřeju!" a potřásl jim pravicí. " Měli by jsme ty zásnuby nějak oslavit." Řekl Carlisle hned potom co Edward vyklidil pole. " Chtělo..." Uznala Esme a potom se rozesmála. "Kdeže leží ten ostrov?"