Poezie z pohledu Jaspera Whitlocka. Konkrétně jde o dobu, kdy ho využívala Maria ke svým záměrům. Jasper musel cvičit a taky ničit novorozené a vzhledem k jeho daru to nebylo nikterak jednoduché...
Na každém kroku vídám jen klam, nevím, v koho svou důvěru vložit. Nejspíš jsem na všechno zas jenom sám, a budu tak muset věčnost svou dožít. Už se mi zajídá být za toho špatného, nechci dál zabíjet a životy mařit. Přeju si trochu slunce do bytí mého a ne jenom vraždit a znovu tvořit. Trhá mě na malé kusy a části, vidět ty šťastné a schopné mladé lidi. A vědět, že budou si jako poslední otázku klásti, proč mě, jejich učitele v roli zrádného vraha vidí. Prožívat s nimi to zmatení, další mrtvola mi u nohou leží. Snad dostane se mi někdy odpuštění, na ničem jiném ani nezáleží. Pomyšlení na to, že stejně nikdo z nich nepřežije, že jakmile začnou víc přemýšlet, bude moc pozdě a to mě trápí, to mě příliš vysiluje. Já pošlu je na věčnost, na jeden rychlý výlet. Nejradši bych to všechno skončil, zabil se a vzal si do hrobu své hříchy. Kdyby to pomohlo, hned bych ze skály skočil, zbavil se tak všech zlozvyků a zrádné pýchy.