Poezie z pohledu Jaspera Whitlocka. Konkrétně jde o dobu, kdy ho využívala Maria ke svým záměrům. Jasper musel cvičit a taky ničit novorozené a vzhledem k jeho daru to nebylo nikterak jednoduché...

Na každém kroku vídám jen klam,

nevím, v koho svou důvěru vložit.

Nejspíš jsem na všechno zas jenom sám,

a budu tak muset věčnost svou dožít.

Už se mi zajídá být za toho špatného,

nechci dál zabíjet a životy mařit.

Přeju si trochu slunce do bytí mého

a ne jenom vraždit a znovu tvořit.

Trhá mě na malé kusy a části,

vidět ty šťastné a schopné mladé lidi.

A vědět,

že budou si jako poslední otázku klásti,

proč mě,

jejich učitele v roli zrádného vraha vidí.

Prožívat s nimi to zmatení,

další mrtvola mi u nohou leží.

Snad dostane se mi někdy odpuštění,

na ničem jiném ani nezáleží.

Pomyšlení na to,

že stejně nikdo z nich nepřežije,

že jakmile začnou víc přemýšlet,

bude moc pozdě a to mě trápí,

to mě příliš vysiluje.

Já pošlu je na věčnost,

na jeden rychlý výlet.

Nejradši bych to všechno skončil,

zabil se a vzal si do hrobu své hříchy.

Kdyby to pomohlo,

hned bych ze skály skočil,

zbavil se tak všech zlozvyků a zrádné pýchy.