Naše milovaná dvojice, byla vyfocena ve Vancouveru!

                                         Nějak je to podezželé s tím sladěním...nemyslíte? :)

                                                                                          Vaše AliceCullen

Edward Mason je upír, co nikdy nepoznal svého stvořitele. Sotva si pamatuje na svou minulost. Jednou se ubytuje v malém městečku a stane se mu podivná věc. Začnou mu chodit dopisy od neznámé dívky a vždy jsou nadepsány -Zloději mého srdce-. Zjistí Edward, od koho chodí? Snad se bude líbit

BD - upíři

Co vy nato?

               Vaše AliceCullen

 Jackson Rathbone BD!-Rozhovor!

 Fotka měsíce!

Tak máme tady další měsíc a to znamená i nová fotka měsíce tak hlasujte, udělali jste mi velkou radost ,že jste minule tak hlasovali:) Tak hlasujte a zvolte tu pravou fotku na tento měsíc....Vaše AliceCullen

.1

2.

  3. 

4.

Jasper je součástí populární rockové kapely Hundread Bears, když se mu stane vážný úraz na motorce a ochrne. Bouračka bohužel není náhoda, což Jasper zjišťuje, až když ho v nemocnici navštíví Alice a nabídne mu svou pomoc. Pomsta bude sladká.

Jasper's sweet revenge

Odjížděli jsme z koncertu, který přišlo navštívit miliony fanoušků. Hned poté, co se má elektrická kytara rozezvučela a já zahrál svůj oblíbený akord, dav fanynek začal šílet. S naší novou hitovkou Gold salt a trochou alkoholu v krvi nebyl problém odehrát celý koncert bez přestávky. 

Opouštěli jsme Hyde Park, kde po našem koncertu probíhala nějaká celovečerní akce. Nasedli jsme na motorky a s hlasitým zavrčením motoru odjeli.

To, že v naší krvi bublaly litry alkoholu, nikomu nevadilo. Teď, když jsme byli slavní, jsme měli dost peněz na zaplacení případné kauce. Konečně jsme si mohli užívat života naplno a dělat si, co se nám jen zalíbilo. Napadaly nás opravdu šílené věci.

Proháněli jsme se po prázdných silnicích večerního Londýna. Měli jsme namířeno do motobaru, který jsme minulý týden slavnostně otevřeli. Jmenoval se stejně jako naše kapela – Hundread Bears. Byl to takový malý dárek pro Joshe od zbytku kapely. Teď to bylo místo, kde jsme trávili všechen svůj volný čas.

Vzadu, tam kam jsme mohli jenom my, byla zařízená prvotřídní zkušebna spojená se salónkem, abychom měli klid od ostatních návštěvníků. Neříkám, že jsme tam snad prožívali klidné večery, to opravdu ne. Byly to divoké večírky, skoro každou noc, které se táhly až do rána a někdy dokonce pokračovaly bez přestávek několik po sobě jdoucích dnů. 

Drogy, alkohol, peníze a polonahé holky. To bylo prvních pár měsíců jediné, o co nám šlo. Bavilo mě žít tenhle život. Nemuset poslouchat žádné příkazy. Dělat si co mě napadne. Tak jsem si to vždycky představoval. O tom jsem vždycky snil. Postupem času jsme si díky hromadě koncertů mohli pořídit prvotřídní mašiny. Dokonce jsme založili i svůj vlastní motorkářský klub, který jsme pojmenovali Dark Blood. Během několika dnů jsme měli takových členů, že se nám málokterý motoklub mohl rovnat. Cítil jsem se jak v ráji. Těch prvních pár měsíců jsme se tak cítili všichni.

S postupem času jsme se museli v pořádání divokých večírků krotit. Nesměli jsme si kazit pověst prohýralými nocemi. Drželi jsme se teď na předních příčkách všech hitparád. Vydělávali jsme minimálně třikrát tolik co na začátku. Pronajal jsem si malý byt, kde jsem pořádal své soukromé akce.

Vztahy mezi námi, členy kapely, začaly být trochu napjaté. Často jsme se hádali, jelikož vydavatel na nás tlačil s doděláním alba. Ve studiu převládala napjatá atmosféra a stačilo vždy jen málo a strhla se obrovská hádka. 

Teď jsem byl středem všech problémů já. Kluci si neustále stěžovali, že jsem unavený, jelikož celé noci jen popíjím a fetuju. Ano, s rostoucí slávou a s rostoucí částkou na mém kontě jsem si začal užívat i pomocí drog. Nejen že mě držely na nohách právě po takovýhle divokých večírcích. Dokázaly mě udržet třeba nonstop tři dny v kuse a já mohl skládat, hrát a vše, co bylo potřeba. Klukům se to ale nelíbilo, jenže to mě nezajímalo. Chtěli z naší původně punk-rockové kapely udělat kapelu popovou, protože vydavatel řekl, že by nás to mohlo vyhoupnout ještě výš. 

Už od začátku jsem hrál hlavně pro zábavu. Nikdy jsem neměl tak vysoký cíl, ke kterému jsme se všichni dohromady dopracovali, ale těšilo mě to. Těšilo mě, že z obyčejné bandy kamarádů vznikla velmi populární kapela, ale měnit náš styl jen kvůli kariéře, to jsem doopravdy nechtěl. Byl jsem jediný kytarista a kapela beze mě by jednoduše nefungovala. Snad jen, kdyby mě nahradil někdo jiný.

Kluci mě chtěli donutit, abych odešel sám, aby to nemuseli udělat oni. Tohle byla ale moje kapela. Já jsem byl ten, co tenkrát řekl: "Kluci naučíme se hrát a budeme kapela." Já jsem byl ten, který domluvil první veřejný koncert v garáži u známého, díky kterému nás začalo poslouchat alespoň pár našich přátel. Já jsem nás, dá se říct, proslavil a oni mě chtěli vykopnout. Nikdy bych dobrovolně neodešel a nikdy bych se ani dobrovolně nenechal vyhodit. 

Hádky pokračovaly a kluci věděli, že se mě po dobrém nezbaví. Dodělali jsme poslední nahrávky a do prodejních stánků se dostalo naše nové album. Čekalo nás turné. Měli jsme objíždět Tokio – Brusel – Berlín – Prahu – Paříž a samozřejmě Londýn. Londýn bylo naše rodné město. Měli jsme tu turné začít a pak i zakončit.

Poslední přípravy se chýlily ke konci a mě popadla touha, jet se naposledy před odjezdem projet na své milované motorce. Vyrazil jsem zprvu pomalu, než jsem se dostal za hranice města. Na prázdné silnici táhnoucí se mezi polními plošinami jsem zrychlil na 190 km/h. Vítr mi silně odporoval a snažil se mě zpomalit, ale to jsem mu nedovolil. Uháněl jsem tou nejvyšší rychlostí a užíval si té volné chvíle.

Začal jsem brzdit před velmi prudkou zatáčkou, když jsem zjistil, že ani přední, ani zadní brzda nefunguje. Hned jsem zpanikařil, nevěděl jsem, co dělat. Strhl jsem motorku na rozorané pole a s obrovskými drncavými skoky se řítil k blížícímu se lesu. 

Motorka škubla a já vyletěl. Celé to netrvalo ani vteřinu. Celé se to odehrálo v okamžiku, ale pro mě to byla věčnost. Letěl jsem vzduchem a větve stromků a keřů mě šlehaly do obličeje. Cítil jsem ostrou bolest, jak se mi třísky zapichovaly do tváře. A potom náraz. Ostrá bolest a náhlá tma pohltily mou mysl. Cítil jsem bodání v páteři a strašnou bolest hlavy, kkdyž jsem dopadl na zem.
Potom se tma rozproudila celým mým tělem a já upadl do bezvědomí.

Bolest trvala velmi dlouho. Začal jsem přicházet k sobě a prvních pár dnů se vůbec nemohl hýbat. Sestřička v nemocnici mi hned po mém probuzení sdělila, že jsem ochrnutý na celou spodní část. Od pasu dolů už nikdy nebudu fungovat.

Začal jsem brečet. Ano, jako malé dítě jsem se rozbrečel. Tahle tvrdá realita mi vzala všechny mé sny. Všechnu mou radost. Jak asi budu hrát v kapele, když nemůžu chodit? Jak dlouho se vlastně budu rehabilitovat, než budu schopný, alespoň zčásti sám fungovat? Nikdy už si nezajezdím na své nejmilejší motorce, která pro mě byla víc než cokoliv jiného. Víc než kterákoli z dívek, které jsem kdy měl.

Probrečel jsem takhle asi týden. Pokaždé, když jsem se vzbudil a zhrozil se svého nového, předem zatraceného života, plakal jsem. 

První měsíc jsem nesměl hýbat ani svou funkční horní částí těla. Když se doktoři ujistili, že zbytek páteře je zcela v pořádku, mohl jsem si začít sedat. 

...

Sestřička mi přinesla oběd a oznámila mi, že mě přišla navštívit mladá slečna. Jelikož jsem byl hlídaný, aby se ke mně nikdo z bláznivých fanoušků nedostal, nevěděl jsem, kdo by to mohl být, jelikož ani žádné rodinné návštěvy za mnou nechodily. Kluci odjeli na turné s náhradním kytaristou. Moc je to nevzalo, když se dozvěděli, co se mi stalo. Myslím, že byli rádi, že se mě konečně zbavili i za cenu toho, že už v životě nebudu chodit.

Nevěděl jsem, kdo mě mohl přijít navštívit. Nepřemýšlel jsem nad tím. V klidu jsem si snědl oběd a pak sestřičce dovolil mladou návštěvu přivést.

Byla nádherná. Úplně jsem strnul, když jsem spatřil její tvář. Bílá jako stěna s krásnými černými vlasy a zlatýma očima přitančila do mého pokoje a poprosila sestřičku o trochu soukromí. Vůbec jsem nevěděl, kdo to je a co tu chce, ale byla tak krásná, že mi to bylo jedno. Posadila se ke mně na postel a chvíli mi vyprávěla, proč přišla. Moc jsem jejím slovům nerozuměl. Mumlala něco o tom, že mi může pomoct, když budu chtít, že to viděla ve své vizi. Byla asi také trochu pomatená.

"Kdo jsi?" zeptal jsem se jí naléhavě.

"Promiň. Jmenuji se Alice Cullenová."

"A my se známe?"

"Ne. Celou dobu ti to tady říkám," řekla trochu rozzlobeným hlasem.

Neposlouchal jsem ji, nemohl jsem se totiž vzpamatovat z té její krásy.

"Aha."

Vyprávěla mi tedy celý svůj plán znovu. I přesto, že pro mě byla naprosto neznámá, jsem s ní souhlasil. Během dvou týdnů zajistila propuštění z nemocnice do domácí péče. Její adoptivní otec byl lékař a ona mi nabídla, že se o mě budou starat. Byl bych milionkrát raději třeba sám pod mostem, než v té smrduté nemocnici. 

S Alice jsme se během těch dvou týdnů seznámili. Do nemocnice se za mnou dostala díky falešné občance, kde byla mou sestrou. Proto jí dovolili vzít mě do domácí péče. Vydávala se za mou sestru, jak chytré. Doma mě seznámila se zbytkem své rodiny a prozradila mi pár rodinných tajností.

Celá její upírská rodina mě přijala velmi rychle a já byl z jejich existence naprosto fascinovaný. Tohle bylo něco neuvěřitelného. Souhlasil jsem s jejím plánem proměnit mě. Byla přesvědčená, že mě to vyléčí. 

Alice oplývala zvláštní schopností vidění budoucnosti. Nebyla sama v rodině, kdo měl nějakou nadpřirozenou schopnost. Její bratr Edward uměl číst myšlenky, jeho žena Bella uměla ochránit ostatní před útokem nepřátel a jejich poloupírská dcera Nessie uměla ukázat to, co se stalo pouhým dotekem ruky.

Chtěl jsem být jedním z nich. Ta myšlenka, že bych mohl být jako dřív. Fungovat jako normální člověk a nebýt závislý na péči ostatních. Ale i kdyby mě to neuzdravilo, umožnilo by mi to žít navěky s Alice. Zamiloval jsem se do ní na první pohled a teď bych pro ni udělal cokoliv.

Prvních pár týdnů po přeměně jsem se choval doopravdy šíleně. Neuměl jsem ovládat svou žízeň a zabil jsem kohokoliv, kdo mi vstoupil do cesty.

Později jsem se naučil pít z krve zvířat. Bylo lehké je ulovit teď, když jsem měl zpět své silné nohy. Bylo to úžasné. Navíc, jako bonus jsem získal také zváštní schopnost, což bylo velké plus pro mě. Uměl jsem ovládat nálady všech ostatních.


...

Seděl jsem v křesle a spolu s Emmettem sledoval baseballový zápas, když přišel Edward.

"Jazzi, můžeš na chvilku?"

"Jasně."

Edward mě odvedl nahoru po schodech do svého pokoje a zavřel, aby nás nikdo neslyšel.

"Něco jsem zjistil," řekl a byl z toho celý nesvůj.

"No?"

"Víš, tenkrát, když ses vyboural na té motorce, to nebyla jen náhoda."

"Coo-oože?"

"Jo, oni ti rozmontovali kompletně celý brzdy. Nepočítali s tím, že to skončí takhle hrozivě, ale chtěli se tě na chvíli zbavit, aby za tebe mohli najít náhradu."

"Ne, to není možný!" začal jsem zuřit.

Byl jsem absolutně rozzuřený a přestal jsem se ovládat. Ztratil jsem kontrolu a ničil jsem vše, co mi přišlo pod ruku. Museli přijít Carlisle s Emmettem a držet mě, dokud se Alici nepovedlo mě uklidnit.

...

Edward uměl číst myšlenky a Alice viděla budoucnost, takže oba moc dobře věděli, co mám v plánu ještě dřív, než jsem se sám definitivně rozhodl. Oba se mě snažili přemluvit, ať to nedělám, ať zůstanu doma. Neposlechl jsem je, ale než jsem odešel, dokázal jsem je přesvědčit, že to, co udělám, je správné. Alice, jelikož byla mnou okouzlena stejně tak jako já jí, mi uvěřila. Edward souhlasil, že mě bude krýt, ale stejně si nemyslel, že dělám správnou věc.

Cesta do Paříže trvala jen chvilku. Půjčil jsem si Alicino Porsche a na letišti jsem byl během deseti minut. Letadlo odlétalo necelou půl hodinu po odbavení, takže jsem se v čekárně mezi hromadou lidí nemusel dlouho zdržovat. V letadle jsem seděl sám, takže mnou touha zabíjet tolik nezmítala. Bylo hrozné být mezi tolika živými lidmi. Kam jsem se podíval, tam jsem viděl pulsující tepny a krev. V krku mě nesnesitelně pálilo, ale můj úmysl, můj plán dokázal ten oheň zkrotit. Musel jsem si svou zuřivost šetřit.

Vystoupil jsem na pařížském letišti a zastavil si taxi. Koncert Hundread Bears se měl konat v letní hale, někde u Avenue de Champs, nejslavnější francouzské ulice.

Věděl jsem, že před začátkem budou sedět v zákulisí a popíjet. Nikdy neměli dost velké sebevědomí a kuráž vylézt na podium střízliví. Byli to srabi. Vždycky.

Nechal jsem se vyložit pár bloků od haly, aby na mě nemohlo padnout podezření. Díky své rychlosti jsem byl na místě během pár vteřin. Předpokládal jsem, že šatna pro účinkující bude někde blízko zadního vchodu. 

U dveří stál muž menšího vzrůstu s krátkými černými vlasy. V ruce držel vysílačku a na černém triku měl svítivě žlutý nápis security. Zlikvidovat ho nebylo těžké. Stačila jedna větší rána do spánku a byl omráčený. Tenhle člověk si smrt nezasloužil. Nechtěl jsem ho zabít. Na seznamu jsem měl jiná jména.

Dveře do šatny byly pootevřené. Přesně naproti nim na gauči seděl Josh a Greg. Tak tohle bude lehké. 

Greg měl zrovna záchvat smíchu a Josh držel v ruce lahváče. Že nebyl první, mu bylo poznat na očích. Plus pro mě.

Pomalu a jistě jsem vešel do dveří. Greg se zatvářil, jako by dostal facku, a Josh si musel mnout oči, aby se ujistil, že se mu nezdám.

"Páni, vypadáš jinak," divil se Greg.

Ani jsem se neobtěžoval mu odpovídat. Chytil jsem ho pod krkem a z hrdla se mi vydralo hlasité zavrčení. Vycenil jsem zuby a mrštil jím o zeď. Svezl se k zemi a nehýbal se. Zlomil jsem mu páteř. Upadl do bezvědomí.

Josh začal hystericky řvát, a tak mi nezbylo nic jiného, než ho umlčet. Skočil jsem po něm a konečně alespoň z části uhasil svou nesnesitelnou žízeň. Mé ostré špičáky projely jeho krční tepnou jako nabroušené nože. Jeho krev chutnala hnusně. Byla plná alkoholu, ale na částečné uhašení žízně stačila.

Pohodil jsem mrtvé tělo na gauč a otočil se na Grega. Zrovna se začal probouzet a hlasitě naříkal. Když zvedl hlavu a spatřil mě, začal sprostě nadávat. V tu chvíli se ve dveřích objevil Anthon, a když viděl situaci, do které se připletl, popadl pistoli ležící na malém stolku vedle dveří a třikrát vystřelil. Trefil mě přímo do místa, kde mělo tlouct srdce.

Překvapení pro něj bylo, že jsem nepadl k zemi mrtvý. Překvapením pro mě bylo, že se ode mě kulky odrazily a v deformovaném stavu dopadly na zem. Na rozdíl od něj bylo moje překvapení pozitivní. Když nezabralo tohle, byl celkem v šoku. Nevěřícně na mě zíral, a mně tak umožnil dostat se blíž. Jedním ladným pohybem ruky jsem mu zlomil vaz, a stejně jako předtím jsem jeho mrtvé tělo pohodil na gauč. Teď už mi zbýval jen Greg. A tohle si vychutnám. 

Po chvíli, co neúprosně žadonil o život, mi začal lézt na nervy. Kopl jsem ho do obličeje a on bolestě zaúpěl. Líbilo se mi, když trpěl. Zasloužil si to víc, než kdokoliv jiný. On byl ten, co vyvolával hádky, on byl ten, co mě nejvíc nesnášel, a vsadil bych se, že v jeho hlavě se zrodil nápad zlikvidovat mě. Tohle jsem mu nemohl odpustit. Vzal jsem jeho ruku a chutně se do ní zakousl. Můj jed ho spaloval a on řval jak pomatený. Kousal jsem ho po celém těle, protože se mi líbilo, jak se zmítal v křečích. Nakonec mě to ale přestalo bavit, a tak jsem mu zasadil smrtelnou ránu přímo do hlavy a nechal ho ležet na zemi. 

Spokojeně jsem naposledy pohlédl na zdevastovaný pokoj a usmál se. Dopadlo to lépe, než jsem očekával, a ten pocit, který naplňoval celé moje tělo, byl nepopsatelný. Tohle bylo ukončení mého starého života.

...

Venku před halou čekala zděšená Alice. Chytil jsem ji za ruce, pohlédl do těch překrásných očí a něžně ji políbil. Její nálada byla hysterická a zděšená. Vyslal jsem vlnu klidu a společně s ní jsem se vydal žít nový život.

Zdroj: stmivani.eu

Nevyhnutelná bolest!

        Bella po odchodu Edwarda. Skok z útesu ani Volterra se nekonaly. Přesto osud přivál Belle do cesty Jasperova známého.

Stála jsem u krbu a sledovala mihotání plamenů. I když bylo v salonku docela teplo, mé tělo se třáslo zimou. Poléval mě studený pot a útroby svírala úzkost. Přála jsem si toto setkání odložit na co nejpozdější dobu a zároveň jsem to už chtěla mít za sebou. Nic se mi nemůže stát. J. Jenks by mě neposlal někam, kde by mi hrozilo nebezpečí. Ale já měla strach. Mé svědomí nebylo čisté, protože jsem věděla, že to, co zde udělám, nebude zrovna legální. Bohužel, tohle je má práce. A navíc mu to dlužím. Prohlédla jsem si místnost. Tmavý pokoj osvětloval pouze oheň v krbu. Obrovská okna byla zahalena těžkými smaragdovými závěsy. Velký mahagonový stůl stál uprostřed a na něm se tyčil stříbrný sedmiramenný svícen. Vysoké židle potažené tmavě zeleným sametem lákaly k posezení. Příborníky z ebenového dřeva stály podél zdí, na kterých visely drahé obrazy ve zlatých rámech. Starožitné hodiny odbily desátou hodinu večerní. Za chvíli přijde klient. Už aby měl tu obálku u sebe a já seděla v bezpečí svého auta společně s kufříkem, který čeká na tu nehoráznou sumu peněz. Za dveřmi se ozvaly kroky. Cítila jsem zběsilý tlukot svého srdce. Klika se pohnula a dveře se pomalu otevíraly. Mé oči se snažily rozpoznat příchozího.

"Bello?" ozval se známý hlas. Já snad sním. Tohle nemůže být pravda.

"Jaspere?" zeptala jsem se potichu a nevěřila vlastním očím. Zavřel dveře a rozešel se ke mně. Já automaticky couvla. Nebála jsem se jeho, ani jsem neměla strach, že by mi něco udělal. I když naše poslední setkání nedopadlo dobře. Zastavil se a obezřetně mě sledoval. Chvíli jsme si navzájem hleděli do očí. Měl je zlaté, tudíž byl na lovu.

"Co tady děláš?" Stejná otázka mě pálila na jazyku.

"Mám tu schůzku s klientem." Odpověděla jsem po pravdě a snažila se nevěnovat pozornost té bolesti, která se mi drala skrz hrudník ven. Ruce se mi roztřásly. Avšak z mých úst vyšla otázka. "Co tu děláš ty?"

"Mám se setkat s J. Jenksem," vysvětlil mi a já až teď pochopila celou situaci. Salonek v restauraci Quarmo objednal můj nadřízený, který se bohužel, nebo bohudík, nemohl jednání zúčastnit sám. Já i klient jsme se měli ptát  na jeho jméno, které sloužilo jako klíč ke vstupu do této místnosti.

"Takže ta obálka je pro tebe," řekla jsem nevěřícně a hlavou kývla na bílý papír, který ležel na stole. Jen přikývl a obálku otevřel. Chvíli si v ní něco prohlížel. Pak ze svého saka vytáhl jinou obálku a položil ji na stůl. Věděla jsem, co mám udělat, i když jsem si byla jistá, že Cullenovi by se J. Jenkse nesnažili podvést. Přešla jsem ke stolu a z Jasperovi obálky vytáhla peníze. Přepočítala jsem je. Bylo to přesně padesát tisíc dolarů. Peníze jsem schovala zpátky a přešla ke kufříku, který jsem položila na jeden z těch honosných příborníků. Sumu jsem okamžitě schovala. Otočila jsem se na mého klienta. Stále mě sledoval a zřejmě se snažil vycítit mé emoce. Byla jsem ledově klidná. Možná to způsobilo to, že je obchod uzavřený. Možná to bylo vědomím, že mi Jasper neublíží, i když bolest a žal jsem cítila každý den od té doby co On odešel.

"Asi bych měl jít," řekl po chvíli. Rozešel se ke dveřím. Mé oči zaplavily slzy. Dech se mi zadrhával a hrudník pohltila díra, kterou mi způsobil On. Bylo to jako tenkrát, když mě nechal v lese. Ta noční můra byla zpět. Zase mě opouští a já vidím jeho záda a vzdalující se kroky. Zavřela jsem oči a nutila slzy, aby zůstaly tam, kde jsou.

"Bello...?" promluvil Jasper. Donutila jsem se rozlepit víčka. Stál u dveří a hypnotizoval mě pohledem.

"Ano?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Slzy se mi vydraly z očí a zaplavily mou tvář.

"Já... omlouvám se. Za všechno." Obočí se mi svraštilo k sobě až jsem cítila tu vrásku, kterou mi on vždy hladil prstem. Jasperova slova jsem slyšela, ale nepochopila jejich význam. On nenese vinu za to, co se stalo.

"Jazzi, nemůžeš za to, že ke mně necítil to, co já k němu," snažila jsem se ho zbavit výčitek, které ho musely sžírat ty dva roky, co jsou pryč. Nevěřícně se na mě podíval, ale jeho provinilý výraz se nezměnil. "Odešel by tak jako tak. Tys za to nemohl," řekla jsem pravdu. Přikývl a na tváři se mu mihl úsměv. Pocítila jsem vlnu klidu, která nevycházela z mého nitra. Nicméně pomohla mi zastavit slzy. Děkovně jsem mu úsměv oplatila.

"Jak si se dostala k J. Jenksovi?" Tuhle otázku jsem čekala. Co mu mám říct? Bude pravda lepší než lež? Kdyby naproti mně stál člověk, zvolila bych lež. Ale jelikož Jazz je upír, tak vím, že by poznal jakýkoliv můj výmysl a to nemluvím o jeho daru. Přešla jsem ke stolu a posadila se na židli. Jasper mě chvíli sledoval a pak udělal to samé.

"Po maturitě jsem se odstěhovala do Seattlu. Ve Forks na mě všechno padalo. Tady jsem si našla práci v jednom bistru. Moc peněz jsem si tam ale nevydělala a proto jsem bydlela na ubytovně v bývalé průmyslové zóně. Jednou večer, když jsem se vracela z práce, jsem uslyšela výstřel. Věděla jsem, že bych tam neměla jít, ale znáš mě." Mírně se pousmál. "Došla jsem do staré továrny a viděla skupinku mužů v docela drahém oblečení s luxusními auty. Vlastně jsem nevěděla, co tam dělali. Byla jsem od nich daleko. Neviděli mě a navíc to nevypadalo, že by byl někdo raněný. Tak jsem se rozešla zpátky k ubytovně. Když v tom mě někdo popadl a dovlekl k ostatním. Byl tam J. Jenks se svýma gorilama a pár Japonců. Ti mě chtěli zabít, ale J. Jenks jim to rozmluvil. Slíbil jim, že se mě zbaví, až oni budou pryč. Když Japonci odjeli, tak mě J. J. odvezl k sobě domů. Místo smrti mi naservíroval jídlo a nechal mě u sebe přespat. Nabídl mi, abych pro něho pracovala. Oficiálně jsem jeho asistentka. Neoficiálně dělám kurýra."

"Proč jsi nešla na vysokou?" zeptal se po chvíli.

"Protože mi to moc připomínalo Jeho." Vzpomněla jsem si na noci v mém pokoji, kdy mi vyprávěl vtipné historky z univerzit. Jak zvláštní, že mě nebolí povídat si o Něm. Cítím se vyrovnaně. Oh, jistě. Jasper a jeho moc.

"Bello, vydírá tě J. Jenks nějak?" Podíval se mi do očí, ze kterých se dalo lehce vyčíst, že by mu nedělalo problém mě před Jenksem zachránit.

"Ne," téměř jsem vykřikla. "On mě nevydírá, ani mi nijak neubližuje. Zachránil mě a dal mi možnost začít od začátku." I když je J. J. nebezpečný, tak mně nemůže ublížit. Jediný, kdo mě mohl ranit, to už udělal před dvěma lety.

"Ale přes to všechno tě vystavuje tomuto nebezpečí." Tím mířil na nekalé obchody.

"Posílá mě tam, kde ví, že mi nic nehrozí." Kdyby jen J. J. věděl, že mě poslal na schůzku s upírem. Oba jsme mlčeli. Jasper se vyznamenal. Takový klid jsem nepocítila už hodně dlouho. Úleva se mi rozlévala po těle a rána v mém srdci se pomalu zacelovala. Údery hodin mě vytrhly z tohoto blaženého stavu. Upír naproti mně si toho všiml. "Musím odvézt peníze." Po každém obchodu je musím odvézt do kanceláře a zamknout do trezoru. J. J. mě má sice rád, ale peníze má radši. Jasper přikývl a šel ke dveřím. Já vzala kufřík a následovala ho.

Když jsme vyšli z restaurace, rozešla jsem se ke svému autu. "Nechceš tam odvézt?" tázavě jsem se na něj podívala. Sedět s ním v jedné místnosti mě nezabilo, ale sedět s ním v jednom autě? V hlavě se mi rozblikala červená kontrolka. Kdybych k němu nastoupila, nikdo by mě před ním neochránil.

"Nemusíš se bát. Byl jsem na lovu. Navíc, mé sebeovládání se mnohem zlepšilo," přesvědčoval mě. Možná jsem blázen a možná to bude moje poslední cesta autem, ale odmítám se zbavit toho vnitřního míru a nebolesti, které mi dopřává jeho dar. Rozešla jsem se k němu. Vedl mě k jedinému sporťáku na parkovišti. Ani mě to nepřekvapuje. Všichni Cullenovi milují rychlou jízdu a k tomu takováto auta patří. Nasedli jsme. "Kam to bude?"

"Víš, kde má Jenks advokátní kancelář?" zeptala jsem se i přesto, že jsem odpověď tušila. Přikývl a rozjel se směrem do centra Seattlu. Jeli jsme mlčky, jediný zvuk vydával motor auta. "Jak se mají ostatní?" prolomila jsem ticho a chtěla vzít tuto otázku zpět. Přes pocity klidu, jsem věděla, že mě odpověď raní. Neměla bych chtít o nich něco vědět. Tím se vrátím zpátky na dno.

"Nebudu ti lhát, Bello." A je to tady. "Po našem odchodu se vše změnilo. Každý jsme jiný. Dokonce i Rosalie. Naše vztahy jsou napjaté a pro mě je těžké zůstávat s ostatními v jedné místnosti. Ale snažíme se to řešit jako rodina. Přestěhovali jsme se a od září nastupujeme na univerzitu. Dokonce i Edward..." Při vyslovení jeho jména jsem sebou škubla. Muka, která se do teď zdržovala v ústraní, zapůsobila jako studená sprcha. Ruce se mi opět roztřásly a v očích si slzy dobývaly své místo. A pak byl opět klid. Ne ten pokojný, který jsem pociťovala ještě před chvílí. Tohle byl klid ve vzduchoprázdnu. Jako když nic nevnímáte. Jako když jste zbavení všech smyslů.

"Promiň." Jasper zastavil a pomohl vystoupit. Zřejmě si všiml mého vylekaného výrazu. Musím odnést peníze, ale nechci se vzdát té duševní rovnováhy, kterou mi dopřává jeho přítomnost. Vycítil to a šel se mnou.

Vyšli jsme z budovy. Jasper mi otevřel dveře. Nasedla jsem. "Kam tě mám odvézt?" zeptal se potichu. Věděla jsem, že přijde chvíle, kdy se budeme muset rozloučit. Ale teď bych si přála, aby nikam nechodil. Čekal na moji odpověď. V hlavě jsem porovnávala vzdálenost od kanceláře k mému autu a bytu. Druhá možnost vyhrála. Cesta ke mně domů bude trvat déle. Tím si můžu déle vychutnat tu úlevu, kterou za chvíli nahradí strašná bolest.

"Ke mně domů. Víš, kde je Prospect street 32?" Neodpověděl, ale zapnul GPS navigaci. Zadal do ní název ulice a rozjel se. Celou cestu jsme mlčeli. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do předení motoru. Po chvíli auto zastavilo. Cítila jsme na sobě Japerův pohled a byla mu vděčná, že mě ještě nevyhání. Donutila jsem se otevřít oči. Stáli jsme před mým domem. Otočila jsem se na mého řidiče. "Děkuju... za všechno." Usmála jsem se a smířená s nadcházejícím utrpením jsem vystoupila.

"Bello?" Nahnula jsem se do auta. "Moc rád jsem tě viděl," usmál se.

"Já tebe taky." Pak mě ještě něco napadlo. "Jazzi?"

"Hm?"

"Mohl by jsi pro mě něco udělat?" Přikývl. "Chraň si, prosím, myšlenky, až přijedeš domů."

Překvapeně se na mě podíval. "Proč?"

"Nechci, aby věděl o tom, jak na tom jsem. Navíc jsem mu dala slib," vysvětlila jsem.

"Slib?"

"Ano. Slíbila jsem, že neudělám nic neuváženého. J. Jenks je svým způsobem dost neuvážený čin z mé strany." Přikývl. Naposledy jsem se na něj usmála a smířená s nevyhnutelnou bolestí jsem zabouchla dveře.

TSUNAMI OHROZILA TWILIGHT!

 

Kellan Lutz slaví!

Dnes slaví Kellan Lutz své 26.narozeniny, přejeme všechno nejlepší a hodně dalších filmů.

 Tak a je to tady vyhodnocení fotky měsíce Března.

Podle vás vyhrála tato fotografie...

Noc dobrá volba...Mám vás všechny ráda Vaše AliceCullen